CAVALIER

Jméno a něco o mé rodině:

Michaela Čermáková, jsem rozvedená, mám jednatřicetiletou dceru Zdeňku a desetiletého vnuka Šimona. Poněkud netradiční je, že žijeme ve čtyřech lidech se dvěma pejsky a 20-50 rybičkami (to podle ročního období, na jaře se množí jako vzteklé)v jednom bytě 3 + kk a ještě se pořád docela dobře snášíme.

Která plemena posuzuji:

Posuzuji pouze kavalíry a kingy a to maximálně 2x za rok. Posuzování je pro mne hobby, s jinými plemeny by to nebyla taková švanda a jezdit každý víkend dělat rozhodčí, tak to by mně také nebavilo. Musím přece chodit s vnukem do kina, vystavovat Alfíka, připravovat pro vás setkání a semináře a také jezdit na chatu, a do lesa sbírat houby, a za kamarády na jejich chaty a chalupy a k moři…je toho moc, co dělám ráda.

Jaké pejsky mám nyní doma:

Mám black and tan fenku Feabee Jes Tempo-Krč a ruby pejska Alfi Sylena. Je to manželský pár a sledovat jejich vztahy mně nikdy nepřestane bavit. Urputnice Fíbí, jako správná ženská, rozkazuje a Matla Alfínek poslouchá.

Můj první pes:

Byl bílý špic Roby. Dlouho jsem po pejskovi toužila, ale koupit jsem si ho směla až v patnácti letech. Chodila jsem s ním do Modřan na cvičák. Byl hodně chytrý a v poslušnosti a ve stopách strčil do kapsy i dobrmany, ale obrana mu moc nešla. Vyštěkával přímo ukázkově, jen do rukávu se mu kousat nechtělo. Majitelé ovčounů se mi tam sice trochu pošklebovali, ale myslím si, že to s Jirkou Šiškou v čele byla dobrá parta.

Můj životní pes:

Ještě před dvěma lety bych rovnou napsala Woody Květ sakury, ale dnes už si tak úplně jistá nejsem. Každý můj pejsek nebo fenka byli něčím vyjímeční a Alfíno má na tenhle titul také docela slušně našlápnuto. Tak se mně zeptejte znovu za třicet let, jestli tu ještě budu.

Jak jsem potkala kavalíry:

V televizi. Koukala jsem se na pořad o nově dovezeném plemeni Cavalier King Charles spaniel a během pár minut jsem měla jasno. Byla jsem totiž od malička hrozně zamilovaná do kokršpanělů (hlavně hnědobílých, protože ho měla u nás v ulici herečka Jana Šulcová), ale zažila jsem u kamarádky akci - kokr na volno v oboře - a protože máme chajdaloupku od lesa jen kousek, dospěla jsem k rozhodnutí, že to kokr být nemůže…No a najednou jsem objevila plemeno, které je jako kokršpaněl, jen menší, líbivější a nelovecké. Považovala jsem to za osudovou náhodu a hned jsem se na ně šla podívat na výstavu do Holešovic. Tenkrát to tam vyhráli Bern a Cyanne z Hradu Pravda a chovatelka mně pozvala na návštěvu ke štěňátkům. Měla v pelíšku „tmu“, tedy samé černo-zlaté kousky a já se naprosto zamilovala. Cetus z Císařského mlýna byl můj první kavalír.

Veselá příhoda z výstavy aneb kdy se mi to fakt nepovedlo:

Nepovedlo se mi toho víc, ale snad nejhorší bylo, když jsem začínala s posuzováním a pískala jsem asi devadesát kavalírů. Odpoledne se mi to už všechno pletlo a já u feny, šampiónky, hledala varlata… Docela trapas.

Jakým kavalírům dávám při posuzování přednost:

Elegantním se sladkým výrazem. Cupkající kulička na čtyřech nožičkách jako hůlčičkách nesplňuje moje představy o krásném kavalírovi. Kavalír musí být v pohybu naprosto úžasný a když se na mně podívá, musí mně „dostat do kolen“.

Jaký kavalír u mě rozhodně nikdy nevyhraje:

Špinavý,vyděšený,zanedbaný

Vzkaz nám, vystavovatelům:

Užívejte si to. Bez ohledu na to, co vám o vašem kamarádovi na druhém konci vodítka řekne posuzovatel, jezděte se na výstavy bavit. A když vyhrajete, považujte to za bonus nebo ještě lépe - za třešinku na dortu skvělého dne.