CAVALIER

Zkusme se jednou vžít do pozice středně velkého křížence. Vesele klušeme po chodníku a proplétáme se mezi nohama kolemjdoucích. Jejich kolena se pohybují zhruba ve výši našich očí. Mimochodem - jezevčíci dopadli mnohem hůř. Jejich oči jsou zhruba ve výši lidských kotníků… no dobrá, maximálně tak ve výši holeně. To musíme ovšem pořádně zaklonit krátký krk, abychom pohlédli svému dvojnohému protějšku pěkně do tváře.

Strach z automobilu a radost z jízdy
Najednou to napravo od nás zahučí. Ohromná plechová krabice, jejíž výška dosahuje nejméně trojnásobku průměrné psí boudy, proletí kolem s tak hlučným zahřměním, až nás zabolí citlivé uši. Vzhledem k malé velikosti je nám pohled dovnitř hlučného vozidla odepřen. Zato ale získáme zcela přesné dojmy z čadících výfuků, kol, vyleštěných ráfků a především všeho, co patří k podvozku oblíbeného lidského dopravního prostředku.
Jízda automobilem je naproti tomu docela zábavná. Vsedě na zadním sedadle, s nosem zvědavě přitisknutým k bočnímu sklu získává čtyřnohý chlupatý cestující konečně trochu přehled o svém okolí. Jeho pohled na svět je v tuto chvíli celkem srovnatelný s pohledem dospělého řidiče. Člověk a pes tváří v tvář… - tak by to mělo být vlastně vždycky.

Cestou do přírody
Samozřejmě to tak ale není. Dveře automobilu se otvírají a to znamená „Honem ven! Hurá na procházku!“ A najednou je přehledný svět zase pryč a nos je opět blíž k vlhké zemi než k modrému nebi. Není divu, že pes nese nos nízko a naslouchá dobrodružným příběhům, jež mu vyprávějí tajemné pachy a vůně.
„Jaká je tady krásný výhled,“ slyšíme za sebou a náš dvounohý přítel zírá s nadšeně rozpraženýma rukama do údolí, kterým se vine malá říčka. Pro nás jsou takové idylické rozhledy ovšem k zoufání nudné. Údolí a voda? To vypadá nanejvýš na náročnou túru a mokrou srst.
Pro psy jsou krásné a vzrušující úplně jiné rozhledy. Například pelášící králík nebo jiný pes, který nás vyzve ke hrám. Co se králíka týče, těší nás, že konečně je něco menšího než my sami, a chceme-li se mu podívat zpříma do očí, nemusíme si kvůli němu vykloubit krk. Při setkání s ostatními psy se to liší případ od případu. Jednou je náš nový čtyřnohý kamarád gigantická hora svalů a na první pohled působí impozantním dojmem, jindy je to zase malý skrček a pohled na něj nám pěkně zvedne sebevědomí.

V domácím hnízdě
I doma se dá vyzkoumat ledacos zajímavého. Zvláště legrační jsou blikající bedýnky, před kterými stráví naši páníčci večer tolik hodin. Občas se za skleněnou deskou téhle bedýnky pohybují jiní psi a my přátelsky kňučíme, abychom je srdečně uvítali doma v obýváku, ale oni na naše pozdravy nijak nereagují. Také nijak nevoní a nedokážeme je vyvést z míry ani drzým zavrčením. Totéž platí i o kočkách žijících za skleněnou deskou televizoru. Jakmile jim na ulici ukážeme blýskající se zuby, prchnou na nejbližší strom, ale hloupé kočky v televizi před námi nemají vůbec žádný respekt. Zdá se, že se ve své nudné bedýnce cítí dobře…

Vysoké stoly a obrovské postele
My psi sice nevidíme mnoho, ale jsou věci, které nás zarážejí. Nač potřebují lidé ohromné postele, na kterých by se s nimi vešlo ještě dalších pět psů, když tam psi nesmějí? Nás lidé strčí do malého pelíšku pro psy, do kterého se naše atletické tělo stěží vměstná. Také stoly vypadají z našeho pohledu zdola velmi zvláštně. Vidíme pod nimi velké nohy v nohavicích, punčocháče a boty s tkaničkami, za které můžeme skvěle tahat. Někdy se člověk podrbe jednou nohou na druhé. A to vypadá pěkně směšně… Zatímco nahoře nad deskou stolu to klevetí a brebentí, my se zamyšleně stočíme do klubíčka ve svém košíku. Jak vůbec mohou naši přerostlí dvounozí přátelé vnímat své okolí?

B.L.
Svět psů 2/03