CAVALIER

Dokonce i ta nejkrásnější procházka se však stává hotovým sebemrskačstvím, jestliže náš vlastní pes radostně vyskakuje na každého kolemjdoucího, chce chytit každého cyklistu a brzdí vždy až s tlamou těsně u nohavic běžců pro zdraví. Nijak nepotěší ani návštěva restaurace, jestliže pes pod stolem (pokud tam vůbec zůstane) nahlas kňučí a kazí tak chuť k jídlu všem hostům okolo. A co teprve návštěva u známých nebo u přátel - pokud možno bez psa, prosím vás, protože ten nám jinak zase vyhrabe všechny rostliny na zahradě, rozcupuje noviny nebo dětské hračky nebo dokonce znečistí byt.
Jestliže s sebou psa nemůžeme prakticky nikam brát, vyvstane nám nový problém. Doma ho nechceme nechávat příliš dlouho samotného - a takto nevychovaný pes se většinou ani doma nechová právě vzorně. A kdo by chtěl po každém návratu domů znovu uklízet a čistit celý byt jen proto, že Adar se už zase hrabal v odpadcích, rozedral polštáře nebo kočku tyranizoval natolik, že si nešťastná Míca už ani netroufá slézt z lustru?
Určitá míra psí výchovy je důležitá i proto, že dobře vychovaný pes je 3ťastnější a vyrovnanější. Jeho majitel mu může poskytnout maximální možnou volnost, takového psa všude rádi vidí, a proto se smí aktivně podílet téměř na všem, co jeho „smečka“ podniká.
Ve struktuře rodinné smečky by se měl pes nacházet vždy až na nejnižším místě, což mu vlastně vůbec nevadí, pokud si může být jist vůdčími kvalitami svého pána. A toho můžeme dosáhnout důsledností, dominancí a schopností prosadit se.

Hned od počátku
Výchova psa musí začínat hned od prvního dne společného života. Velkou chybou by bylo psovi nejdříve dopřávat naprostou svobodu a začínat s výchovou až později. Když pes zpočátku všechno smí, nedokáže později pochopit, proč by měl nyní najednou začít poslouchat.
První základy dobrého vychování můžeme naučit již štěně. Stav vývoje osmitýdenního štěněte odpovídá zhruba vývoji tříletého dítěte. Psa musíme vychovávat hned od prvního dne. Důsledně, ale ne tvrdě. Totéž platí i pro nejistého psa „z druhé ruky“ nebo u psů z útulku pro zvířata. U těchto psů musíme navíc nejdříve odstranit a zlikvidovat celou horu duševního „odpadu“, než můžeme začít s opravdovou výchovou. Především v případech , kdy neznáme minulost psa, musíme mu poskytnout dostatek času, aby získal důvěru, musíme co nejpozorněji sledovat reakce psa ve všech situacích a rozpoznat možné obavy a strachy, které ho svazují. Zpočátku bychom se proto měli soustředit jen na nejdůležitější základy a zásady výchovy - jako například čistotnost a nevyhnutelné zákazy.

Řeč povelů
Některé povely by měl zvládat každý průměrný pes: FUJ! (U věcí, které nesmí dělat nikdy), KE MNĚ! (s pamlskem to funguje skoro vždycky), NE! Nebo DOST! (aby pes ihned nechal nežádoucí činnosti), SEDNI! (abychom psa udrželi krátkodobě v klidu a vzbudili jeho pozornost), LEHNI! (chceme-li psa odložit déle na určitém místě), ZŮSTAŇ! (abychom se mohli od psa vzdálit), PUSŤ! (dej mi to, co máš v tlamě) a nakonec K NOZE!
Pes se musí nejdříve naučit porozumět významu povelu tím, že mu daný povel dáme v okamžiku, kdy se stejně chystá udělat, co po něm chceme. Například jestliže se pes chystá si sednout, vydáme povel: „Sedni!“ Jestliže pes právě přibíhá: „Ke mně!“ atd. Cvičení ovšem nikdy nesmíme přerušit, jestliže ho pes úspěšně nevykoná. Vždy si můžeme pomáhat pamlsky a lehkým nátlakem, to je samozřejmě dovoleno.
Zpočátku bychom měli cvičit doma. Jakmile doma dosáhneme zhruba devadesátiprocentní úspěšnosti, obtížnost postupně zvyšujeme tím, že stejný povel cvičíme i venku. Nejdříve na betonových plochách bez rozptylujících pachů a až později v prostředí, které pes považuje za velmi vzrušující. Tam by ale pes měl dostat možnost pořádně se před cvičením vydovádět.
Na každou výcvikovou lekci bychom si měli připravit dostatek pamlsků - nejlépe v hodně šustivém sáčku. Vodítko nesmí být příliš krátké - vytahovací vodítko je ovšem pro tato první cvičení nevhodné.

Škola hrou
Zásadně platí, že pes má ohromnou radost z toho, že se něco naučí a může se tím zalíbit svému majiteli. Kromě toho se tím dobře seznamuje také se svou pozicí ve smečce. Nevychovaný pes se bude neustále pokoušet dosáhnout vyššího hierarchického postavení, což pro něj ovšem znamená značný stres.
Velký význam má ovšem i kvalita výchovy a vychovatele psa. Výchova psa není žádná hračka, ale je to vážná věc, při které toho můžeme hodně pokazit. Každý povel musí být promyšlený a každý cvik musí být postaven na vždy stejném povelu. Jakmile jednou vydáme povel, musíme ho za všech okolností prosadit, což znamená: povely vydáváme jen tehdy, máme-li reálnou šanci, že je pes poslechne, nebo si jejich uposlechnutí dokážeme vynutit. K tomu musí být pes v dosažitelné blízkosti. Jestliže zavoláme „Ke mně!“ a pes neposlechne, naučil se tím, že uvedený povel nemusí poslouchat vždy a za všech okolností. Tomu říkáme ztráta autority. Proto smíme povel „Ke mně!“ vydávat zpočátku jen tehdy, jsme.li schopni psa ihned potrestat jemným (!) zatřesením za kůži na krku. Pes tedy musí být v bezprostřední blízkosti.

Když to prostě neklape…
Jestliže se pes tvrdohlavě zpěčuje poslouchat povely, začneme chtě nechtě s výchovou znovu úplně od začátku povelem „Sedni!“ a se psem na vodítku cvičíme denně několik minut. Jakmile se cvik opět upevnil, přejdeme k dalšímu cviku - a postupně zvyšujeme obtížnost jednotlivých výcvikových lekcí. Cviky na volno (například „Ke mně“, „Sedni!“ z větší vzdálenosti atd.) následují až v okamžiku, kdy pes bez problémů poslouchá všechny povely. To podle okolností může pro psa znamenat i několikadenní „vazbu“ na vodítku, je to ale nevyhnutelné. Každý nový nezdařený pokus znovu podkopává stabilitu hierarchického uspořádání ve smečce a tím také trvalejší úspěchy při výchově psa.
Doporučujeme následující pozitivní výchovné metody: chválu, hru, hlazení a pamlsky. Z negativních metod lze obhájit: hubování, hrozbu, lehké vytřesení za kůži na krku - přičemž trest musí následovat bezprostředně po činu, aby pes dokázal pochopit jeho souvislost.
Absolutně neomluvitelné jsou rány nebo hlasitý křik na psa. Tím majitel psa vyjadřuje jen svoji nejistotu a nezkušenost, úspěchy při výcviku ale tento způsob chování majitele rozhodně nepřinese. Právě naopak: pes znejistí a dostane strach. Strach drasticky blokuje schopnost psa učit se. A kdo z nás by chtěl, aby pes poslouchal s ocasem staženým strachy pod břicho jen ze strachu z ran? Všem nám je přece milejší, když pes poslouchá povely radostně.

M.Brehmerová

Svět psů 12/04

Dokonce i ta nejkrásnější procházka se však stává hotovým sebemrskačstvím, jestliže náš vlastní pes radostně vyskakuje na každého kolemjdoucího, chce chytit každého cyklistu a brzdí vždy až s tlamou těsně u nohavic běžců pro zdraví. Nijak nepotěší ani návštěva restaurace, jestliže pes pod stolem (pokud tam vůbec zůstane) nahlas kňučí a kazí tak chuť k jídlu všem hostům okolo. A co teprve návštěva u známých nebo u přátel - pokud možno bez psa, prosím vás, protože ten nám jinak zase vyhrabe všechny rostliny na zahradě, rozcupuje noviny nebo dětské hračky nebo dokonce znečistí byt.
Jestliže s sebou psa nemůžeme prakticky nikam brát, vyvstane nám nový problém. Doma ho nechceme nechávat příliš dlouho samotného - a takto nevychovaný pes se většinou ani doma nechová právě vzorně. A kdo by chtěl po každém návratu domů znovu uklízet a čistit celý byt jen proto, že Adar se už zase hrabal v odpadcích, rozedral polštáře nebo kočku tyranizoval natolik, že si nešťastná Míca už ani netroufá slézt z lustru?
Určitá míra psí výchovy je důležitá i proto, že dobře vychovaný pes je 3ťastnější a vyrovnanější. Jeho majitel mu může poskytnout maximální možnou volnost, takového psa všude rádi vidí, a proto se smí aktivně podílet téměř na všem, co jeho „smečka“ podniká.
Ve struktuře rodinné smečky by se měl pes nacházet vždy až na nejnižším místě, což mu vlastně vůbec nevadí, pokud si může být jist vůdčími kvalitami svého pána. A toho můžeme dosáhnout důsledností, dominancí a schopností prosadit se.

Hned od počátku
Výchova psa musí začínat hned od prvního dne společného života. Velkou chybou by bylo psovi nejdříve dopřávat naprostou svobodu a začínat s výchovou až později. Když pes zpočátku všechno smí, nedokáže později pochopit, proč by měl nyní najednou začít poslouchat.
První základy dobrého vychování můžeme naučit již štěně. Stav vývoje osmitýdenního štěněte odpovídá zhruba vývoji tříletého dítěte. Psa musíme vychovávat hned od prvního dne. Důsledně, ale ne tvrdě. Totéž platí i pro nejistého psa „z druhé ruky“ nebo u psů z útulku pro zvířata. U těchto psů musíme navíc nejdříve odstranit a zlikvidovat celou horu duševního „odpadu“, než můžeme začít s opravdovou výchovou. Především v případech , kdy neznáme minulost psa, musíme mu poskytnout dostatek času, aby získal důvěru, musíme co nejpozorněji sledovat reakce psa ve všech situacích a rozpoznat možné obavy a strachy, které ho svazují. Zpočátku bychom se proto měli soustředit jen na nejdůležitější základy a zásady výchovy - jako například čistotnost a nevyhnutelné zákazy.

Řeč povelů
Některé povely by měl zvládat každý průměrný pes: FUJ! (U věcí, které nesmí dělat nikdy), KE MNĚ! (s pamlskem to funguje skoro vždycky), NE! Nebo DOST! (aby pes ihned nechal nežádoucí činnosti), SEDNI! (abychom psa udrželi krátkodobě v klidu a vzbudili jeho pozornost), LEHNI! (chceme-li psa odložit déle na určitém místě), ZŮSTAŇ! (abychom se mohli od psa vzdálit), PUSŤ! (dej mi to, co máš v tlamě) a nakonec K NOZE!
Pes se musí nejdříve naučit porozumět významu povelu tím, že mu daný povel dáme v okamžiku, kdy se stejně chystá udělat, co po něm chceme. Například jestliže se pes chystá si sednout, vydáme povel: „Sedni!“ Jestliže pes právě přibíhá: „Ke mně!“ atd. Cvičení ovšem nikdy nesmíme přerušit, jestliže ho pes úspěšně nevykoná. Vždy si můžeme pomáhat pamlsky a lehkým nátlakem, to je samozřejmě dovoleno.
Zpočátku bychom měli cvičit doma. Jakmile doma dosáhneme zhruba devadesátiprocentní úspěšnosti, obtížnost postupně zvyšujeme tím, že stejný povel cvičíme i venku. Nejdříve na betonových plochách bez rozptylujících pachů a až později v prostředí, které pes považuje za velmi vzrušující. Tam by ale pes měl dostat možnost pořádně se před cvičením vydovádět.
Na každou výcvikovou lekci bychom si měli připravit dostatek pamlsků - nejlépe v hodně šustivém sáčku. Vodítko nesmí být příliš krátké - vytahovací vodítko je ovšem pro tato první cvičení nevhodné.

Škola hrou
Zásadně platí, že pes má ohromnou radost z toho, že se něco naučí a může se tím zalíbit svému majiteli. Kromě toho se tím dobře seznamuje také se svou pozicí ve smečce. Nevychovaný pes se bude neustále pokoušet dosáhnout vyššího hierarchického postavení, což pro něj ovšem znamená značný stres.
Velký význam má ovšem i kvalita výchovy a vychovatele psa. Výchova psa není žádná hračka, ale je to vážná věc, při které toho můžeme hodně pokazit. Každý povel musí být promyšlený a každý cvik musí být postaven na vždy stejném povelu. Jakmile jednou vydáme povel, musíme ho za všech okolností prosadit, což znamená: povely vydáváme jen tehdy, máme-li reálnou šanci, že je pes poslechne, nebo si jejich uposlechnutí dokážeme vynutit. K tomu musí být pes v dosažitelné blízkosti. Jestliže zavoláme „Ke mně!“ a pes neposlechne, naučil se tím, že uvedený povel nemusí poslouchat vždy a za všech okolností. Tomu říkáme ztráta autority. Proto smíme povel „Ke mně!“ vydávat zpočátku jen tehdy, jsme.li schopni psa ihned potrestat jemným (!) zatřesením za kůži na krku. Pes tedy musí být v bezprostřední blízkosti.

Když to prostě neklape…
Jestliže se pes tvrdohlavě zpěčuje poslouchat povely, začneme chtě nechtě s výchovou znovu úplně od začátku povelem „Sedni!“ a se psem na vodítku cvičíme denně několik minut. Jakmile se cvik opět upevnil, přejdeme k dalšímu cviku - a postupně zvyšujeme obtížnost jednotlivých výcvikových lekcí. Cviky na volno (například „Ke mně“, „Sedni!“ z větší vzdálenosti atd.) následují až v okamžiku, kdy pes bez problémů poslouchá všechny povely. To podle okolností může pro psa znamenat i několikadenní „vazbu“ na vodítku, je to ale nevyhnutelné. Každý nový nezdařený pokus znovu podkopává stabilitu hierarchického uspořádání ve smečce a tím také trvalejší úspěchy při výchově psa.
Doporučujeme následující pozitivní výchovné metody: chválu, hru, hlazení a pamlsky. Z negativních metod lze obhájit: hubování, hrozbu, lehké vytřesení za kůži na krku - přičemž trest musí následovat bezprostředně po činu, aby pes dokázal pochopit jeho souvislost.
Absolutně neomluvitelné jsou rány nebo hlasitý křik na psa. Tím majitel psa vyjadřuje jen svoji nejistotu a nezkušenost, úspěchy při výcviku ale tento způsob chování majitele rozhodně nepřinese. Právě naopak: pes znejistí a dostane strach. Strach drasticky blokuje schopnost psa učit se. A kdo z nás by chtěl, aby pes poslouchal s ocasem staženým strachy pod břicho jen ze strachu z ran? Všem nám je přece milejší, když pes poslouchá povely radostně.

M.Brehmerová

Svět psů 12/04