CAVALIER

Majitelka Bena, bílého křížence ovčáka, se zlobí. Její pes už zase v nestřežené chvilce úplně rozkousal svůj košík. Majitelka stojí bezradně nad hromadou proutí, které bylo donedávna psím pelíškem, zatímco Ben zaraženě zírá na podlahu. Nedostatkem pohybu to přece nemůže být. Majitelka s ním chodí každé ráno nejméně na půl hodiny na procházku. V poledne obejde s Benem velký okruh na kole a večer s ním páneček dobrou hodinku běhá pro zdraví. A Ben není sám doma ani přes den. Pro psa jsou to vysněné podmínky. Přesto působí nevyrovnaným dojmem. Když mu jeho panička nabídne jako pelíšek místo košíku plastovou vanu, roztrhá v ní přikrývku. Tělesně je sice vyčerpaný, ale duševně je - mírně řečeno - zcela nevyužitý. Protože trénovat a osvěžit potřebuje i mozek. Zvlášť právě inteligentní psi silně trpí nedostatkem vhodné duševní činnosti. Tělo je sice unavené, ale duše nevyrovnaná. A tím vzniká silný stres.

CO JE TO VLASTNĚ STRES?
Podívejme se podrobněji na to, jak působí stres. Důvody stresu bývají u lidí velmi rozličné. My lidé zažíváme stres při jízdě autem, při rozhovoru se šéfem, u přeplněné pokladny v supermarketu nebo působením hluku staveniště. V těle vzniká napětí. Svaly začnou tuhnout, šíje se křečovitě stáhne - podle založení člověka jsou všechny jeho svaly a šlachy připraveny na útok nebo na útěk. Až potud se lidé od psů liší jen velmi málo. Velký rozdíl však začíná při nakládání se stresem. Jako do jisté míry zralí lidé máme možnost toto napětí odbourávat takzvaným náhradním jednáním: posloucháme hudbu, meditujeme, koupeme se nebo se několikrát zhluboka nadechneme. Děti tuto schopnost ještě nemají - musí se nejdříve naučit konstruktivně zacházet s napětím. Pokud by se to nenaučily, vyústí tento nedostatek v chybné jednání: tak alespoň vidí psychologie vývoje příčinu hyperaktivity, destrukčního chování a celé řady dalších poruch chování. Ani psi nemají schopnost vybít své napětí náhradním jednáním, a proto se to nemohou ani naučit. Jsou-li psi nedostatečně vytížení, vzniká stres. Tento stres způsobuje celkové napětí v celém jejich těle. A co jim pak zbývá?

VÝCHOVA NEPOMÁHÁ
V podstatě jim zbývá jen jedno: agresivita. A v neškodných případech se zaměřuje proti vlastnímu košíku. Proto má Ben takové nutkání zničit svůj košík: odbourává svůj stres - někde musí toto napětí přece vybít! V závažných případech pes demoluje celé vybavení bytu, trhá záclony i koberce nebo řádí v celé zahradě. Bezradný majitel psa má pocit, že pes zpochybňuje jeho autoritu. Je zoufalý a neví si rady. Ve většině případů je ale výchova těchto psů zcela v pořádku. Pes se nesnaží nijak dotknout ani vůdčí pozice člověka ve smečce. Jen potřebuje odbourat svůj stres. Pak je jasné, že všechna výchovná opatření jsou předem odsouzena ke ztroskotání. Dokud se nám nepodaří správně pochopit, co toto chování ve skutečnosti znamená - je to němé volání o pomoc.

NĚMÉ VOLÁNÍ O POMOC
Ve velmi vážných případech zaměří pes svoji agresivitu proti sobě samotnému. Pak hovoříme o takzvaných autoagresivních vzorcích chování. Podobně jako u Lucky, fenky bordur kolie. Ta má dostatek pohybu. Ale když leží unavená a vyčerpaná ve svém košíku, začne se drbat za uchem. Pořád dokola. Až začne krvácet. Nic proti tomu nepomáhá. Ani návštěva u zvěrolékaře neodhalila žádnou objektivní příčinu. A nebohé zvíře se škrábe dál, jako by je k tomu něco nutilo. Někdy pozorujeme podobné chování také u zvířat v zoologické zahradě: opice, které se samy koušou do rukou až do krve, které si vydřou plece až do masa. To všechno jsou následky nedostatečného zatížení. Co zbývá? Návštěva u zvěrolékaře nepomůže. Neustálá léčba vnějších projevů se zcela míjí s vlastní příčinou uvedených problémů - s mučivým stresem, který je následkem nedostatku duševního vytížení.

INTELIGENTNÍ PSI POTŘEBUJÍ ZAMĚSTNAT
Zvlášť samostatně pracující ovčáci se rychle znudí. Koneckonců po celé generace u nich byly šlechtěny vlastnosti, které jim umožňují se samostatně rozhodovat. Sledují stáda, drží je pohromadě, chrání před eventuálními vnějšími nepřáteli. To ovšem vyžaduje dokonalý trénink nervů a duševní čilost. Musíme si uvědomit, že ovčáčtí psi jsou k takovým úlohám přímo zrozeni. Poskytnout psovi dostatek tělesného pohybu nestačí. Psi se potřebují vybít i duševně. Problémy mohou mít i lovečtí psi. Zvláště v případech, kdy nemohou plnit úkoly, pro které byli vyšlechtěni. Chátra je fenka zlatého retrívra. Poslušná, ovladatelná, učenlivá - vlastně pes snů. Pokud ji ovšem pustíte na širém poli nebo v lese z vodítka, už ji neuvidíte. Slídí podrostem, běhá, loví a štve a nevrací se, ani když se ji majitel snaží ostrými povely přivolat. Ke své rodině se vrací až v okamžiku, kdy se důkladně „vydováděla“. To se změnilo až v okamžiku, kdy s sebou začala její majitelka nosit na procházku hračku. Při pohledu na malý míček z tvrdé gumy se Chittě rozbušilo srdce. Panička ji od toho dne nespouští z očí. A následek? Od té doby, co si s ní panička na procházkách hraje, jsou pro ni samostatné lovecké zábavy nedůležité. Obecně platí, že čím inteligentnější pes, tím těžší duševní úkoly mu musíme dávat.

ODBOURÁVÁNÍ STRESU SMYSLUPLNOU HROU
Co můžeme přesně dělat, abychom psovi umožnili vybýt svoji energii nejen tělesně, ale také duševně? Žádný strach, existuje široká škála možností. Pro každého něco. Ideální je samozřejmě práce na kynologickém cvičišti. A je jedno, jestli je to výcvik poslušnosti, kynologický sport, agility - tyto činnosti kladou na psa velké nároky duševně i tělesně. Má to ovšem i své nevýhody: za prvé - organizované cvičení rozhodně nevyhovuje úplně každému, a za druhé - vyřešit celý problém kynologickým sportem není v každodenním životě ani zdaleka tím pravým. Chodit pravidelně denně cvičit na kynologické cvičiště, to asi nedokáže nikdo. Proto hledáme možnosti hrát si se psem každý den: To nám může účinně a rychle pomoci dosáhnout u psa vyrovnané povahy. Vhodné činnosti by měly být současně natolik jednoduché, abychom je mohli praktikovat rychle a bez velkých příprav. Jinak se i ta nejlepší vůle zpravidla zadusí v samém zárodku. Co tedy konkrétně můžeme se psem podniknout?

PES JAKO POMOCNÍK V DOMÁCNOSTI
Pomocník v domácnosti - toho by snad mohl potřebovat každý. Pes je pracovité zvíře zvyklé spolupracovat se smečkou a jeho největší touhou je mít při činnosti smečky vlastní úlohu. Spojte proto příjemné s užitečným. Začněte ho cvičit. Nejdříve si kupte stabilní a pevný košík s měkkým držadlem. Držadlo nesmí nikde dřít. Ideální jsou kožené řemeny. Vhodný košík si snadno vyrobíme také sami, když kolem rukojeti běžného proutěného košíku ovineme měkké kožené řemeny. Tento koš by měl nyní pes nosit za námi - pěkně krok za krokem. Kožený řemen vložte psovi do tlamy. Většina psů nejdříve chňapne po držadle a začne si s košíkem divoce hrát, přetahovat se o něj a kousat do držadla. Tomu bychom měli hned zabránit. Jakmile pes poponese košík několik krůčků, pochválíme ho. Po určité době pochopí, co od něj chceme. Nyní začneme do košíku vkládat předměty, které můžeme kdykoliv potřebovat. Když věším venku prádlo, dávám si vždycky předem několik kolíčků na prádlo do košíku naší fenky. Fenka na povel „Přines košík!“ vystartuje do domu a najde ho. Za chvilku mi přinese a je hrdá, když vidí, že používám kolíčky z jejího košíku. Večer můžeme do košíku vložit domácí přezůvky a fenka je pak odnese pánečkovi nebo paničce, když jsou potřeba. Čas od času bývá v košíku také pamlsek, který fenka dostane hned po splnění úkolu. Nebo se v košíku objeví hračky dětí, které pak fena nosí za dětmi krok za krokem. Vždy je plně zaměstnaná - a to vlastně tak nějak mimochodem. Když byla dcera ještě malá, mívala jsem ve psím košíku tubu s dětským krémem. Při každém přebalování jsme šli do dětského pokoje. Zakrátko mne naše fenka následovala s nadšením - a s košíkem v tlamě a držela ho tak, abych se do něj pohodlně dostala. Špinavou pampersku jsem zavázala na uzel a vložila pak zase do košíku, který naše fenka ihned odnesla ke vratům do garáže, kde stála popelnice. Při této hře samozřejmě musíme brát ohledy na velikost psa. Drobounký jezevčík samozřejmě může nosit nanejvýš docela malý košíček. Ale může zvedat předměty, které nám „upadly“ a které nosíme u sebe právě jen k těmto účelům. Například kolíčky. Fantazii se meze nekladou.

DĚTI KLADOU NÁROKY NA PSY
Do šedého všedního dne psa dovedou vnést čerstvý vítr i děti, které jsou neúnavnými kamarády při hrách. Díky své nevyčerpatelné energii a stále novým nápadům jsou pro psy těmi pravými společníky. Když jdu nakupovat s dcerou, kupujeme vždycky malý sáček s pamlsky pro psy. Ty přijdou do její zásuvky a spravuje si je docela sama. A pak začne hra: Dcera ukáže naší fence šustivý sáček. Fenka tento rituál už dobře zná a samou radostí tančí kolem. Po zbytek dne se od dítěte prakticky ani nehne. Naše dcera občas zajde k zásuvce a sáhne do sáčku. Pamlsek je připraven v ruce a hra začíná. Proběhne domem a zahradou a fenku má stále v patách. Čas od času se otočí a s vážnou tváří zavelí:“ Sedni!“ nebo „Lehni!“ - a pes poslechne, pamlsek před očima. Nakonec si ho vyslouží. Někdy tato hra nabývá kuriózních forem. V létě seděla naše dcera ve svém domku na stromě - a pes dělal dole na trávníku ty nejpodivnější skoky. Dcerka mu házela kousky pamlsků shora dolů velkým obloukem - a fenka to sledovala zaujatým pohledem, jen aby jí náhodou něco neuteklo. Samozřejmě platí, že děti a psy nesmíme nikdy nechávat spolu bez dozoru. Aby se hra obou mohla zdárně rozvíjet, musí na ně dozírat dospělý a dbát, aby se neporušovala pevně daná pravidla. Ve hře se totiž snadno může stát, že jeden z nich se příliš rozdovádí a začne opravdu bojovat - a tomu je třeba ihned energicky zabránit.

KRÁTKÉ CHVILKY PLNÉ HRY JSOU ÚČINNĚJŠÍ
V tomto případě využíváme skutečnosti, že pes myslí jinak než člověk. Psa zajímá jen množství, ne čas. Pro něj je velký rozdíl, zda si s ním páneček hraje denně hodinu v kuse, nebo zda si s ním hraje denně šestkrát po deseti minutách. Časové nároky jsou stejné, ale pes je s šestkrát deseti minutami podstatně spokojenější. Podle svého názoru dostává podstatně víc. V praxi to tedy znamená, že si budeme se psem hrát raději vícekrát krátce, než jednou dlouho. Oblíbené jsou hry na přetahování (například s lanem) nebo hry na kousání. Ty si hrajeme vždy se starým koštětem k zametání ulice. Kdykoliv venku zametáme, pes je u toho, běhá dokola kolem koštěte, vrhá se na něj a pouští se do nádherně pichlavých štětin. Mezi trvalé hity patří také aportování míčku nebo malé pískací gumové hračky. Dobré jsou i hry na schovávanou: schovám pouzdro na brýle, ve kterém se skrývá pamlsek. Zpočátku tak, aby ho pes dobře viděl, později musí ale důkladně hledat. A když pouzdro najde, otevřeme ho a pes dostane zasloužený pamlsek. Tuhle hru můžeme hrát i s vysloužilou peněženkou a hledání spojit s vhodným povelem. To má své výhody, protože pes bude nadšeně pomáhat při hledání, kdykoliv někam založíte svoji peněženku. I já mám ostatně dobré důvody, proč si hrát se psem a s pouzdrem na brýle na schovávanou.

ŘEŠENÍ „DRUHÝ PES“ ČASTO VEDE KE ZKLAMÁNÍ
Toto řešení se na první pohled vysloveně nabízí: obstaráme si druhého psa jako partnera pro hry našeho prvního psa. Ale tohle rozhodnutí vede často ke zklamání. Skutečnost, že dva psi někdy znamenají také dvojitý stres a zcela mimořádné nároky na majitele psa, jsme podrobně probírali již v jednom z předchozích čísel časopisu Svět psů. Proto se zde zmíníme jen krátce: I za předpokladu, že si oba psi dobře rozumějí, kouzlo a nadšení z nového čtyřnohého kamaráda brzy vyprchá. Namísto jednoho znuděného psa máme najednou dva znuděné psy - nebo jinak řečeno - znuděnou smečku. A jestliže smečkové chování psů vypukne nekontrolovatelně, budeme mít jako majitelé podstatně větší problémy než s jedním psem. Má-li být hlavní funkcí nového psa zbavit prvního psa jeho dlouhé chvíle, chceme vás od tohoto řešení rozhodně odradit. Tak to totiž vůbec nefunguje - a naopak, obstaráme si celou řadu dalších problémů.

PRAVIDLA HRY JSOU DŮLEŽITÁ
Pes by se měl rozvíjet hrou a hra by na něj měla klást odpovídající nároky. Hra nikdy nesmí převrátit hierarchické uspořádání ve smečce. Vždy je třeba dbát na to, aby si na konci hry ponechal hračku ten hierarchicky výše postavený. Hračku pak uklidíme - bude-li se trvale povalovat v dosahu psa, brzy se mu zprotiví. Se psem si nikdy nehrajeme hned po krmení - nebezpečí otočení žaludku je příliš velké. Začne-li pes ve hře příliš divočet, hru ihned přerušíme. Cvičte poslušnost: Aby se pes uklidnil, nechte ho několikrát provést povel „Sedni!“ a „Lehni!“ Pak může hra pokračovat. Začátek i konec hry vždycky určuje hierarchicky výše postavený jedinec. Rozhodně si tedy nebudeme hrát, když to pes vymáhá kňučením. V takovém případě ho pošleme do jeho košíku, počkáme několik minut a pak ho zavoláme ke hře.

-r-

Svět psů 10/03