CAVALIER

Všechny tyto projevy, ačkoliv nejsou vůbec příjemné, jsou u psů úplně b재né. Jestliže se ke svému psu chováte neustále agresivně, je pravděpodobné, že míra jeho trpělivosti v jednu chvíli přeteče a kousne vás. Co jiného mu zbývá - má si na vás písemně stěžovat svému právnímu zástupci?
Dříve než se budeme blíže věnovat některým problémům, s nimiž se majitelé psů setkávají, měli bychom se především pozorně a bez příkras podívat na stvoření, o němž si povídáme. Jak jsem se již zmínil, pes je přímým potomkem vlka. Nedávný výzkum zjistil, že z devadesáti různých vzorců chování zjištěných u zdomácnělých psů se všechny, kromě devatenácti, vyskytují i u vlků. (Během tisíců let domestikace psů se pravděpodobně vytvořily určité vzorce, které vlci žijící ve volné přírodě pro přežití nepotřebují.)
Uvědomíme-li si tedy, že existuje jednasedmdesát podobností v jejich chování, pak mnohem snáze skrze vlka - zvíře domestikací netknuté -porozumíme chování našeho psa. To, co zcela přirozeně dělá vlk, přijí¬máme bez výhrad. Když totéž udělá pes, považujeme to za nepatřičné. Ve většině případů pes neprovádí nic jiného, než co psi dělají; jsme to naopak my, kteří máme problém s tím, jak zvládnout přirozený psí projev, který přišel v nevhodnou chvíli.


VLČÍ/PSÍ CHOVÁNÍ V POJMECH

Během čtení následujících stránek si neustále opakujte: MYSLI JAKO PES!
Honění
Honění, respektive štvaní je zjevně součástí loveckého rituálu, vlci se ho začínají učit už jako mláďata. Hrají si mezi sebou na honěnou a trofejí bývají větvičky nebo klacky. Úspěšní stopaři později kořist obkličují,
zatímco ti, kteří čekají v úkrytu na vlče s klackem, budou pravděpodobně útočníci. Když pozorujete vrh vlčat - a ostatně i štěňat, jak si hraje, uvidíte, že si procvičuje všechny dovednosti, jež bude později potřebovat pro přežití. Hry, které mláďata vlků a psů hrají, nemají význam zábavný, jsou součástí učebního procesu. Jediným kritériem je - chyť, co se rychle hýbe!

Hrabání
Vlci hrabou! Vyhrabávají doupata, ve kterých vyrůstají jejich mláďata; v horku vyhrabávají jámy, v nichž se chladí; vyhrabávají úkryty, kde přečkávají chladné dny, vyhrabávají díry a v nich ukrývají potravu, kterou nemohou sežrat okamžitě; vyhrabávají si svou potravu zpět; vyhrabávají kořeny kvůli jemným vlasovým výhonkům, protože chtějí jejich jemná vlákna; rozhrabávají díry, aby vystopovali pohyb malých živočichů skrývajících se pod zemí - vlastně vyhrabávají malá zvířata. Stejně jako je tomu u instinktivního sklonu ke stopování, nahánění a útočení, někteří jedinci hrabou lépe než jiní. Mezi ně řadíme teriéry - psy s vysoce vyvinutým sebezáchovným pudem, který je dobře ochraňuje v případě ohrožení života.

Instinktivní chování
Pro vlka je boj o přežití svým způsobem hrou. Nedělají se svými bratříčky a sestřičkami nic jiného, než zápasí, bojují a stopují - všechny hry je vedou k loveckým dovednostem - a nepotřebují se učit žádná pravidla. Jejich chování je vrozené a naprosto instinktivní. Nedávno jsem viděl film o patnáctičlenné vlčí smečce, pohybující se zasněženou krajinou. Vyjma několika lehkých šťouchanců odehrávajících se na chvostu kolony, utíkali v zástupu, seřazeni podle skupinové hierarchie. Jak jsem je sledoval, napadlo mne, že právě toto je vlčí ekvivalent chůze u nohy. Žádný z nich nechodil do vlčího spolku, žádný z nich neměl na krku řetízkový obojek. Jestliže v našich psech dřímají instinkty jejich divokých bratří, proč máme tolik problémů s tím, že psi na vodítku táhnou? Ano, jestliže nás považují za výše postavené, měli by nám instinktivně dovolit, abychom kráčeli před nimi. Jestliže nás považují za níže postavené, vrozený instinkt jim velí jít vpřed. Nahlíženo v tomto světle jsou lekce, kde psy učíme, aby netáhli, jen mrháním času. A dovedeno do důsledku - díky instinktům zděděným po vlčích prapředcích by měli sami vědět, kde mají kráčet.

Kňučení
Kňučení bývá většinou volání o pomoc. Mládě bude kňučet, když mu bude zima, bude mít hlad, zůstane samo bez bratříčků a sestřiček nebo protože bude postrádat mámu. Je to jeden z prvních hlasových projevů, který se mládě naučí, a stejně jako je tomu u lidí, i vlčí samice má uši nastražené, aby zachytila jeho volání o pomoc. Okamžitě mu odpoví. Jak mláďata rostou, stávají se nezávislejšími, a ačkoliv kňučí i nadále, kdykoliv potřebují pomoc, neočekávají již tak okamžitou odezvu.
Naši psi se sotva dopracují k takové samostatnosti; do určité míry na nás zůstanou závislí po celý svůj život. Z toho důvodu může být kňučení problematickým dožadováním se pozornosti, protože my na něj nakonec reagujeme.

Močení
Samozřejmě že jako všechna zvířata i vlci močí, aby se zbavili přebyteč¬ných tekutin, ale tím všechny podobnosti končí. Vlci močí, aby si označ-kovali svá území, jak už jsme si řekli dříve, ale také aby vyjádřili svoji pod¬řízenost. Na tento projev se podíváme podrobněji.
Submisivní močení je reflex zafixovaný v útlém veku, kdy dospělá samice jemně povalí svá mláďata a olizuje je, aby je stimulovala k vyměšování. Mláďata se naučí, že převaleni na záda je způsobeno projevem dominantního chování, jež přísluší matce, zatímco ležení na zádech a močení je projevem podřídivým. Jak stárnou, používají toto chování k vyjádření příslušné podřízeností a přijetí vyššího postavení jiného jedince. Nemusí dojít k úplnému převaleni na záda, ale velmi se přikrčí a plíží se, jako by se už už chtěli převalit a udělat loužičku. U starších vlků je pozice na zádech a močení vyjádřením naprosté podřízenosti. Čím sebevědomějším se vlk stává, tím méně se takto chová, z čehož lze dále vyvozovat, že toto chování není záměrných projevem, ale podmíněným reflexem, který se spouští v okamžiku, kdy si zvíře uvědomí svůj spole¬čenský status. (Jinými slovy, nemůže si pomoci a pravděpodobně si ani neuvědomuje, co dělá.)
Nikoho z nás nepřekvapí, když vidíme učurávající štěně, ale přinejmenším nás zarazí, když se podobně zachová i starší pes. Problém spočívá v tom, že jde o neuvědomělé projevy vůči dominantnějšímu jedinci, a čím dominantnější jsme, tím častěji se s podobným chováním setkáme. Hubo¬vání psa za učurávání vede jen k prohloubení reflexu a dalším loužičkám.
Ve většině případů, ve kterých jde o tento problém, se setkávám s příliš dominantními způsoby výcviku, které vlastník praktikoval v raném věku štěněte. Snaha zvládat štěně co nejdříve, kdy beztak vnímá svého pána jako dominantního jedince, vede k vyvolání přehnaně submisivního projevu. Jediný způsob, jak si s problematickým chováním poradit, spočívá ve správném výcviku, který bude zvyšovat sebevědomí psa a sníží přespříliš dominantní pozici majitele.

Nastupování
Sexuálně orientované nastupování je nejdominantnějším projevem chování u všech druhů. Když se tak děje u vlků, jde o jasné vyjádření pozice na společenském žebříčku. Matka příroda diktuje, bez ohledu na roční období a dostatek či nedostatek potravy, kolik samic bude plodných. Ty si pak vyberou nejvýše postavení jedinci, jejich budoucí partneři. Z toho plyne, že už samotná možnost volby předurčuje samci jeho společenské postavení.
Nastupování je podobné skákání v tom, že jsou při něm tlapy kladeny na jiné zvíře, a proto ho můžeme pozorovat při hrách, které předstírají boj - ať už se odehrává mezi samci nebo samicemi. Projevuje se ze dvou důvodů: za prvé kvůli rozmnožování, v naprosté závislosti na společenském postavení; za druhé kvůli dominanci se záměrem povýšit svůj post, ale naprosto bez sexuálního podtextu.
Není vůbec neobvyklé, že psi procházející pubertou, na sebe nastupují bez ohledu na to, zda jde o samce nebo samici. Dělají to nejen kvůli rozbouřeným hormonům, ale také proto, že psychologicky procházejí obdobím zařazování se do světa dospělých - pokoušejí si vydobýt postavení ve smíšené smečce lidí a psů. Až se jejich hormony uklidní, určitě z toho vyrostou, ale pouze za předpokladu, že vy budete zaujímat vůdčí postavení. Jestliže tomu tak je a takové chování přesto pokračuje, problémy vyřeší kastrace - jak u psů, tak u fen.
Když si uvědomíme, že ve vlčí smečce se spáří jen ty nejvýše postavené samice a že se tak může stát jen jednou ročně, přičemž většina domestikovaných psích fenek se může spářit dvakrát, nebo dokonce třikrát za rok, je nasnadě, že naše stále dokonalejší znalosti o psí výživě pravděpodobně vyvolají potřebu zavedení kastračních a sterilizačních programů. To, co matka příroda koriguje přirozeně, my budeme muset řešit chirurgicky.

Olizování
Vlci se olizují z různých důvodů. Matka olizuje vlčata, aby jim očistila srst a stimulovala je k vyměšování. Jejich exkrementy pak pozře a udržuje tak doupě v čistotě do doby, než mláďata zesílí natolik, aby ho mohla opustit po svých.
Olizování pysků a genitálií je u vlků i v dospělosti gestem podřízenosti. Olizování jako proces vzájemného očišťování a zkrášlování je také obvyklý, ale bývá iniciován výše postaveným jedincem, a je proto považováno za dominantní, i když vysoce společenské gesto. Obecně je většinou k vidění u samic, ale neomezuje se jen na ně - u samců je častěji projevem chování, které má upevnit jejich dominantní postavení. A někdy nás psi olizují, aby slízali sůl z naší pokožky, ale to se děje opravdu velice zřídka. Daleko čas¬těji jde o projev, kterým na sebe chtějí strhnout pozornost - toto chování má pravděpodobně spojitost s podřídivým štěněcím olizováním, na které jsme vždy reagovali, protože nám taková náklonnost lichotila.
Stěně bývá odměněno naší odezvou, a jak roste, jeho chování se stává dominantní. Jen málokdo z nás psovi spílá za něco, co obecně považuje za náklonnost. Jinými slovy - na požádání reagujeme na hygienickou iniciativu štěněte.

Pachová stopa
Čichový aparát (smysl čichu) je u vlka vskutku pozoruhodnou součástí jeho výzbroje. Vlk žije ve světě plném informací šířících se vzduchem, často mnohem sofistikovanějších, než my si verbálně předáváme mluvícím ústrojím. Jen krátké zavětření pachové stopy zanechané na zemi napoví vlkovi, o jaký druh zvířete se jedná, v jakém je zdravotním stavu a jakým směrem míří. Tato schopnost umožňuje vlkům používat pach jako informační médium a dorozumívat se mezi sebou navzájem i s okolními smečkami.
Tyto informace jsou předávány v chemické formě, takzvanými fero¬mony, které - na rozdíl od hormonů vylučovaných vnitřně - jsou vylučovány externě. V době páření vylučuje samice feromony v moči, a ty pak povzbuzují sexuální apetenci samců. Jak samci, tak samice (častěji však samci) rozmisťují feromonové signály - většinou prostřednictvím moči a výkalů, ale soudí se, že i tlapami - jako teritoriální značky, a tudíž po vymočení hrabou zem, což představuje pomyslné zaknihování vlastního majetku, jak to v poněkud jiné formě, ale z téhož důvodu, dělají lidé. Účinek feromonů působí na jedince vlastního druhu jako regulátor chování; buď jako varování, aby se drželi dál, nebo naopak jako výzva ke sblížení. Kladení pachových stop je u vlků komplexním vnitrodruhovým projevem chování, jež slouží ke komunikaci. Feromony používají živočichové mnoha různých forem, hmyzem počínaje; ale žádný z nich nevyužívá tento chemický jazyk tak efektivně a v takové škále různých významů, jako je tomu u vlka.
Rozšiřování chemických značek bývá obecně velice výrazně signalizováno, proto například psí zvedají nožičku - objekt má pachový signál obdržet v co možná nejlepší kvalitě a vzduch ho má roznést všemi směry. Některé „maskulinní" samice se projevují tímtéž samčím způsobem a zve¬dají nožičku, ačkoliv je pro ně daleko příhodnější močit v podřepu. Samice, které se takto chovají, obvykle stojí ve skupinové hierarchii velmi vysoko, stejně jako plodní, nohu zvedající samci. Z toho by se dalo usuzovat, že právo vyslat zprávu o svém zájmu je do značné míry závislé na společenském postavení.
Současný pes se v ničem neliší. Vzhledem ke kontrolovanému křížení dnes existují psi, kteří dosahují jen zlomku velikosti původního originálu. Není neobvyklé vidět fenky jednoho z menších plemen, zvláště dominantních plemen teriérů, jak stojí na předních nohách a krátce značkují vertikální objekty. Tím nenaznačují potřebu močit, ale komunikovat; jde o psí ekvivalent lidské slovní, psané, telefonické nebo dnes už i faxové výzvy. Možná jde i o určitou formu pozvání, ale vzhledem k našemu ne¬srovnatelně horšímu čichovému smyslu se můžeme jenom dohadovat.

Přenosná onemocnění
Existují choroby, které jsou přenosné z jednoho druhu na jiný - z vlka na psa, ze psa na člověka, z vlka na člověka. Nejnebezpečnější je vzteklina. Vzhledem k rozsahu této knihy se však těmto chorobám nemůžeme podrobně věnovat. Zmínku o nich jsem zařadil pouze z jediného důvodu: jestliže soužití vlka, psa a člověka dospělo už tak daleko, že sdílíme stejné nemoci, pak musí jít o velmi blízké souručenství.

Přirozené chování
Pes může vykazovat mnoho příbuzných projevů chování jako vlk, ale ty byly během šlechtění a dlouhé domestikace oslabeny. Proto ačkoliv pes se může často projevovat jako krotký vlk, vlk se jen velice zřídka zachová jako ochočený pes.
Mezi pejskaři se rozmáhá trend vlastnit vlka nebo jeho křížence, což je krok naprosto nezodpovědný, zvlášť v situaci celospolečensky se rozmá¬hající nálady proti psům. Již dokonce existují spolky chovatelů vlků; jsem přesvědčen, že jejich členové jsou lidé rozumní, kteří jsou si vědomi, jaká je vlčí přirozenost, a chovají se vzhledem k okolnostem přiměřeně. Nicméně se obávám, že chov vlků se vymkne kontrole tak, jako se to stalo v Americe. I když budou vedeni sebelépe, stále si uchovají vlčí povahu. Mají tendenci být přehnaně bázliví, a jakmile se náhle setkají s neznámým předmětem nebo člověkem, jejich instinkty spustí adekvátně silnou odezvu. Když tak velikému a rychlému zvířeti nechtěně zablokujete ústupovou cestu, může vás ze strachu pokousat. Nenechte se mýlit tím, že čelisti psa i vlka vypadají podobně, vlk je mnohem silnější zvíře a jeho zuby jsou mnohem větší. Tak obyčejný úkon, jako je odložení kufru na podlahu, znamená pro domestikovaného psa výzvu k prozkoumání neznámého předmětu; u vlka to může vyvolat obrovskou paniku.
Je pravděpodobné, že ve vrhu vlčích kříženců zdědí někteří jedinci klidnější a méně temperamentní povahu podobající se spíše psu, zatímco jiní budou divočejší a nepředvídatelnější, jako jsou vlci. Majitel, který dostane štěně ze druhé skupiny, začne pozorovat jeho probouzející se divokou povahu, jež se odrazí ve změnách chování ve věku čtyř a půl až pěti měsíců. V době páření se může stát nebezpečným. I kříženec s poměrně stabilním temperamentem bude mít velmi aktivní a zvídavou povahu a přirozenou pohybovou neobratnost vlka - zanecháte-li ho jeden den doma bez dozoru, jako byste tam nechali hospodařit deset tříletých
dětí celý týden. Pokud bude držen ve velkém oploceném kotci spolu s ostatními vlky nebo psy, se kterými vyrůstal, může být dosaženo přijatelných výsledků - za předpokladu, že budete mít vždy na paměti, jaké zvíře chováte.
Pes je mazlíček, který se podobá vlku a podobně se projevuje. Vlk ale zůstane jednou provždy vlkem.

Roztržky
Vykreslit obraz dokonalého souznění a předstírat, že ve vlčí smečce občas nedochází ke třenicím, by bylo nepatřičné. Protože je ale její sociální struktura tak jednoznačně definovaná, různice jsou opravdu vzácné, a jak¬mile se vše urovná, život běží normálně dál.
Možná vás překvapí, že dominantní samci se vůči ostatním členům smečky chovají agresivně jen velice zřídka. Všeobecně platí, že vůdčí jedinec se ke svým níže postaveným soukmenovcům chová až překvapivě tolerantně a přátelsky, protože jeho pozice je velice pevná. Kráčí vzpřímeně a hledí ostatním do očí s výrazem, který jako by říkal „tady rozhoduji já a diskuse není na místě". Nějaké rozepře se odehrávají na nižších společenských stupních, nejčastěji mezi druhým a třetím jedincem ve sku¬pinové hierarchii, když tito vlci bojují o místo na výsluní. Spory však obvykle trvají velmi krátce, a ačkoliv vypadají hrůzostrašně, protože bývají velice zuřivé, málokdy si jejich účastníci skutečně ublíží.
Jakožto zabijáci a členové lovící smečky instinktivně tuší, že kdyby se vzájemně zraňovali, nebyli by schopni zúčastnit se lovu. A kdyby byl někdo z nich poraněný, efektivita celé smečky by byla snížena. Tyto různice bývají proto řešeny prostřednictvím předstírané agresivity, a nikoliv opravdu agresivními výpady, které by mohly protivníka zchromit nebo jinak oslabit. Naši psi se chovají většinou stejným způsobem, pokud jim k tomu ovšem dáme příležitost. Bohužel jim ji dáváme zřídka; většinou nevhodně zasáhneme, a pak dochází k poraněním -bez výjimky našim.