CAVALIER

Jak jsem stárla, četla jsem hodně o výchově psů. O chování vlků, pozitivním posilování a dobrovolné vazbě psa k jeho pánovi. A přesně tohle jsem měla stále před očima a snila jsem o tom. Mít sebejistého psa s pevnými instinkty a zdravými pudy, který by se ke mně přimkl dobrovolně - bez potlačování a omezování. Když tehdy moje fenka německého ovčáka zemřela, dostal se k nám Etzel. „Ten bude vyrůstat zcela volně, bez jakéhokoliv nátlaku,“ řekla jsem si. Můj otec byl skeptický, ale nechal mne udělat, co jsem chtěla. A já jsem začala se psem dělat všechno, o čem jsem do té doby jen četla. Kroužky her pro štěňata, pozitivní posilování pomocí pamlsků. A Etzel dělal pokroky. Rychle se učil. Jen - nebyl a není spolehlivý. Například dobře zná povel „K noze!“ Také dokáže dobře chodit bez vodítka u nohy - když se mu to hodí. Dokázat to ovšem i za působení rozptylujících podnětů, to je prostě něco, co se nám nikdy nacvičit nepodařilo. Rozhodně ne bez nátlaku. Jako malý pes logicky stále znovu vyrážel za svými záležitostmi, jakmile někdo uviděl něco zajímavého. A já jsem na něj nechtěla působit donucovacími prostředky. Jestliže během následování na volno vyrazil pryč, rychle jsem se rozeběhla opačným směrem. Někdy to vyšlo. Ale kdesi v hloubi mé mysli dřímá dojem, že se jen naučil jak být velmi samostatný. Přesně podle hesla: „Když najdu něco zajímavějšího, budu se tomu věnovat a svého člověka klidně nechám utéci. Stejně ho vždycky najdu.“ Etzelovi je nyní sedm let. Ostatní ovčáky jsem vždycky mohla nechat volně pobíhat. Etzel však musí být stále na vodítku. Je prostě příliš samostatný. Momentálně pracuji na tom, abych upevnila jeho závislost na mně. Takže dostává krmivo jedině poté, co správně odvede požadovaný výkon. Po dlouhou dobu jsem ho krmila jen z ruky. Dosáhnout u takto upevněného sedmiletého psa pozitivních výsledků při výchově je samozřejmě velmi zdlouhavé. Dnes bych pravděpodobně při výchově a výcviku psa volila střední cestu. Pozitivní posilování určitě smysl má. Ale současně musíme na psa působit také v případě, že neposlechl, a musíme ho nechat pořádně pocítit jeho závislost na člověku. Jen to ho přivede k tomu, aby vyhledával úzký kontakt se svým člověkem. Pro mne to rozhodně není žádný rozpor, protože výsledek slouží jen pro dobro psa. Pes, který je spolehlivý v poslušnosti, prostě má více volnosti než pes, který neposlouchá.

POLLUX
Pollux je německý boxer. Přímo toužil po výchově, já ho vychovala a vycvičila a on měl viditelně požitek z poslušnosti. Prostě miloval plnění povelů, když se mu za to dostalo pochvaly. Proto byl pro něj nácvik povelů hotová hračka. Povel „Sedni!“ znal například už jako malé štěně. Jednoho dne totiž vrazil do kuchyně, když jsem vybalovala nákupy, zakopl o svou vlastní tlapku a kutálel se po dlaždičkách. Já měla právě v ruce sáček od řezníka a dala jsem mu kousek šunkového salámu, aby se rychle uklidnil. Od tohoto okamžiku se vždy posadil, když chtěl pamlsek. Spojení s povelem „Sedni!“ pak bylo samozřejmě velmi snadné. Nechala jsem Pokluse běhat hned od počátku na volno a spoléhala jsem se na to, že bude poslušný. Když mu byly dva roky, procházeli jsme na procházce kolem žitného pole. A tehdy se to stalo. Profičel kolem mne, skočil do obilného pole a vyskakoval a skotačil v něm do sytosti. Stébla obilí ho lechtala na břiše a on skákal jako srnka. Pak začal slídit po myších. Ignorovala jsem ho a prostě jsem odcházela. Poklus si velmi dobře všiml, že jdu pryč. Také jsem na něj volala, ale prostě to ignoroval. Když jsem se mu vzdálila, následoval mne. Tím chci říci, že se pohyboval souběžně se mnou - ale stále mezi námi nechával pořádný kus bezpečnostní vzdálenosti. I nadále slídil po myších, až ho to přestalo bavit. Pak kousek dál za mnou ještě trochu prohnal traktor - bylo to k pláči! Když se vrátil, funěl a byl úplně bez dechu, beze slova jsem ho připnula na vodítko. Naše první procházka s vodítkem. A od té doby to nebylo lepší. Dokonce to došlo tak daleko, že Poklus okamžitě vyrážel pryč, jak jen jsem ho pustla z vodítka. Pak jsem si promluvila se známým, který má skvěle vycvičeného a velmi poslušného dobrmana. Vyprávěl mi, jak jeho pes poprvé utekl: také v pubertě, také venku na poli. Jenže přibíhal k ostnatému drátu ohrazené pastviny, na které se pásly krávy. Křičel na psa povel „Ke mně!“, on ale pokračoval pryč - a vběhl přímo do ostnatého drátu. Tento zážitek si podle všeho spojil s povelem - a od tohoto okamžiku poslechl povel „Ke mně!“ vždy jak hodinky. No ano, tak můj Pollux dostal ostnatý obojek. Ten s velkými ostny. Tyto ostny vypadají mnohem nebezpečnější než jemné a malé ostny jiných obojků. Ale jejich účinek je podstatně méně bolestivý. Jemné ostny někdy poraní kůži a způsobují krvavé rány. Ty bych nikdy nepoužila. Pro mé účely stačilo, když se Pollux trochu píchl a lekl se. Ostnatý obojek jsem upevnila na deset metrů dlouhé vlečné vodítko. Souběžně s ním dostal pes ještě své vodítko s normálním obojkem. Na poli jsem uvolnila krátké vodítko - a Pollux vyrazil. Dala jsem mu ještě jednu šanci. Zavolala jsem: „Poloudi, ke mně!“ - ale Pollux utíkal dál. Pak jsem šlápla na konec vlečného vodítka - a slyšela jsem vyděšené vykvíknutí! Z obilného pole se vynořila bezradná Polluxova hlava. A pokukovala po mně. Znovu jsem zvolala povel: „Ke mně!“ Tentokrát pes přišel. Byl velmi nejistý a během procházky už se ode mne nehnul. Další dvě procházky byly úplně vzorové. Poté se pokusil ještě jednou o útěk. Opět jsem šlápla na vlečné vodítko. A dnes pes poslouchá na povel „Ke mně!“ spolehlivě. Díky tomu můžeme zase chodit na procházky bez vodítka. Musím ho ovšem sledovat pozorněji a dbát na to, aby nepřekročil určitou kritickou vzdálenost. Kvůli tomu, že jsem použila ostnatý obojek, nemám špatné svědomí - ani v nejmenším. Protože když zvažuji jeho výhody a nevýhody u Pokluse, převažují přednosti. Nyní může Pollux opět běhat volně, bez vodítka. Jinak by to ovšem vůbec nebylo možné. Samozřejmě jsem si mohla vzít také jednoduchý stahovací obojek. To jsem slyšela od mnoha lidí, když jsem jim vyprávěla, jak jsem vychovávala Polluxe. Ale myslím, že pak by tento podnět nebyl tak intenzivní - a pravděpodobně by neměl ani takový účinek. Raději jednou silný podnět než celou řadu malých. Šetrná výchova psů sem nebo tam - dneska bych to udělala znovu.

ŠETRNÝ ZPŮSOB VÝCHOVY NEBO ŘEČI PROTI AUTORITĚ?
Knížky samozvaných kynologických odborníků na téma „šetrná výchova psů, výcvik bez nátlaku“ se množí. Jejich nadpisy se nám snaží vsugerovat možnost vychovat spolehlivého a upotřebitelného psa výhradně za použití pozitivního posilování. Jsou takové představy realistické, nebo je tu jen snaha vydělat si neodpovědným způsobem rychle nějaký ten peníz? Protože na druhé straně dnes nacházíme psovody, kteří sáhnou po silném nátlaku, právě mezi těmi zklamanými a dříve velmi zapálenými zástupci „šetrných metod výchovy psa“.
Nejpozději v dobách filmu Walta Disneye o věrné a chytré fence kolie - Lassii - pozorujeme tendenci emociálně interpretovat chování psů. Lidé začali psa považovat za rovnoprávného rodinného partnera s emociálními potřebami a přirozeně také s určitým intelektem. To má samozřejmě své následky. Pro psa i jeho majitele. Nyní se podrobněji podíváme, zda jsou tyto důsledky skutečně vždy pozitivní.

LASSIE JE ILUZE
Všichni sníme o psovi, který nám bude slepě oddaný, který nám v nouzi bude pevně stát po boku a v nebezpečných situacích nás bude chránit i s nasazením vlastního života. Předem bych chtěla zdůraznit, že psi skutečně něco takového dokážou a dělají. Vyvstává však otázka, co je k tomu vede. Milovníci a obdivovatelé Lassie nám to vysvětlí jednoduše: pes svého majitele miluje. Pes dělá všechno, co dělá, jen z čiré lásky a příchylnosti k člověku. Takové zvíře je samozřejmě rovnoprávným členem rodiny a ta ho také demokraticky vychovává. Zásady této demokratické výchovy lze stručně vyjádřit zhruba takto“ „Beru tě jako rovnoprávného partnera vážně.“ Nátlak a drezura jsou zapovězeny, protože ty psa lámou. Pes by měl dostat šanci volně se rozvíjet, být nezávislý a silný. Za určitých okolností se při výchově dětí mohou tato pravidla třeba i osvědčit. Ve výchově psů - a to je třeba říci jasně a důrazně - vedou ovšem jednoznačně ke krachu. Protože pes je především zvíře s instinkty. Personifikace jeho pudů, které mu dala příroda do vínku, vede nutně nejen ke katastrofě ve výchově, ale v žádném případě ani neodpovídá povaze a přirozenosti psa. Uvedený přístup ho totiž beznadějně přetěžuje. Pes je neklidný a bojácný, protože život s člověkem se mu zdá být strašně chaotický.

ON PŘESNĚ VÍ, CO PROVEDL…
K vysvětlení účinků a vlivu personifikace psů se podívejme na příkladu. Panička se vrátí domů. Za její nepřítomnosti pes roztrhal polštáře na pohovce. Když panička objeví to nadělení, pes přitiskne uši k hlavě, skrčí se a plíží se pryč z místnosti. Obhájce teorie o Lassii si toto chování začne vysvětlovat následovně: „Ten pes má špatné svědomí. On moc dobře ví, co provedl.“ Lidé teď psovi důkladně vyhubují a pošlou ho na jeho místo. Ale příště se stane totéž - a celá situace se opakuje znovu a znovu. Trest psa je stále přísnější. Majitel psa postupně rezignuje a roste v něm vztek, protože pes nechce své chování opustit. Když majitel psa hledá definitivní řešení, sáhne nejednou po silných nátlakových prvcích - zařízeních, která psovi dávají elektrické rány, po ostnatých obojcích nebo jiných drakonických trestech.

TAK SE TYRANIZUJÍ PSI
Podívejme se proto jednou na tento příklad podrobněji. Co se v interakci psa s člověkem skutečně stalo? Pes je osamělý, oddělen od své smečky a jakožto tvor přirozeně toužící po sociální společnosti se cítí velmi nesvůj. Trhat, rvát a žvýkat - to jsou akce, které uspokojují jeho kořistnický pud a uvolňují jeho napětí. Jestliže se tomuto pudu poddá, cítí se lépe a může snáze snášet svoji osamělost. Když se panička vrátí domů, pes má radost. Ta ovšem vidí roztrhanou pohovku - a pes podle jejího držení těla a hlasu pozná, že mu hrozí nebezpečí. Pokouší se mu vyhnout a nenápadně zmizet tím, že se přikrčí, aby byl co nejmenší. Ohne se, přiloží uši k hlavě a plíží se z pokoje. Jestliže psa nyní potrestáme, pes nikdy nepochopí proč. Trest si nedokáže spojit se zničenou pohovkou - tahle událost už je příliš dávná. Spíše se v něm upevní přesvědčení o nevypočitatelnosti člověka, protože toho je lépe sledovat nedůvěřivě a bojácně a vůbec nejlepší je klidit se mu z cesty. Na chybném chování se nic nemění. Necháme-li psa samotného, znovu si najde něco, co by mohl trhat. To mu přece už jednou pomohlo překonat bolest z osamění.

PROLOMIT ZAČAROVANÝ KRUH
Na tomto případu vidíme fatální kruh „emocionalizace“. Protože lidi nerozumí psovi jakožto živočišnému druhu, musí jeho výchova nutně ztroskotat. Psovod je stále přetíženější, a proto se později začne ke psovi chovat odmítavě. Z bezmoci se rodí zoufalství a vztek.
Na řadu přicházejí drakonické tresty. Proč? Protože psovod dává vše za vinu psovi. Psovod má psovi za zlé tvrdohlavost, dominanci a neposlušnost - ve skutečnosti ovšem jde jen o nedostatečný výcvik. Bez výcviku následuje pes jen volání svých pudů. Jedná podle své hlavní mravní zásady: „Věnuji se tomu, co mi dělá dobře, a vyhýbám se tomu, co mi dobře nedělá.“ Velmi obtížná situace je navíc ještě zostřována nereálnými výchovnými cíli. Pes má poslouchat celou řadu nejednoznačných povelů. Nejen na povel „Ke mně!“, ale také „Pojď sem!“, „Tady buď!“, „Tak už pojď!“, „Tak přijdeš konečně?“ - a na spoustu dalších matoucích slov. Psovi se totiž připisuje vlastní inteligence, kterou však toto zvíře ve skutečnosti nemá. Jak ale prolomit tenhle začarovaný kruh? Jedině díky znalostem! Musíme vědět a přijmout, jak pes funguje, a naše výchovné cíle a opatření přizpůsobit psovi. Přizpůsobovat psa sobě totiž nemá valný smysl.

ŠETRNÁ VÝCHOVA PSŮ VYUŽÍVÁ JEJICH PUDŮ
Skutečnost je taková, že pes je pes - se všemi svými pudy. Jestliže se vyznáme v pudech psa (lovecký pud, kořistnický pud, pud štvát kořist, pud nasytit se atd.), rychle pochopíme, co spsi chtějí, protože psi jednají v souladu se svou přirozeností. Žrát, trhat, rvát, žvýkat, lovit, třást, vystopovat, hlídat a spousty dalších činností - to jsou věci, které psa zbavují napětí a svým způsobem uklidňují. Jaký pud je u psa mimořádně vyjádřen? Může to být pud nasytit se, nebo třeba hravost - podle založení psa. Lovečtí psi milují aportovací hry, obranáři zase udělají všechno, jen aby si mohli hrát, třást kořistí a trhat ji. Všechno, čím se pes dokáže nadchnout, lze použít jako pozitivní posilování. Začínáme s co nejmenším počtem povelů. Nějakým trikem přimějeme psa k tomu, aby projevil požadované chování. Zatímco pes provádí, co jsme chtěli, vydáme mu odpovídající povel. Povel musí být krátký, jasný a jednoznačný. Za to pak psa odměníme. Stejný povel budeme nacvičovat stále znovu, aby se dostatečně upevnil. Dovolte mi uvést příklad, jak jsem naučila svého psa poslouchat na povel „Na místo!“ Prostě jsem ho sledovala. Kdykoliv se chystal sám od sebe odejít na své místečko, vydala jsem mu odpovídající povel a odměnila jsem ho. Pes si zanedlouho spojil povel se svou činností - a začal na povel spolehlivě vyhledávat své místo. To byla šetrná výchovná metoda. I ta však má jisté meze - pokud si pes samostatně upevní negativní chování.

ŠPATNÉ ZVYKY LZE ODSTRANIT
Negativní chování vzniká rychle a v nepozorovaných okamžicích. Fatální na celé věci je, že se tyto zvyky takříkajíc samy upevňují a posilují. To si můžeme osvědčit na následujícím příkladu. Pes běží bez vodítka podél svého psovoda. Procházka vede lesem a pes vyrazí za zvěří. Poslouchá jen své instinkty, slídí a loví. Za svůj útěk se vlastně odmění sám. A tím si chování upevňuje. Naučil se: „Jakmile jsem pryč z vodítka, běhám si, kam chci, a lovím. To je ale skvělá zábava!“ V takovém případě musíme uvedené spojení zrušit, odstranit. A jsme u toho. Jak se vlastně ruší upevněné špatné zvyky?

OMYL SE SILNÝM TLAKEM
Existuje celá řada samozvaných kynologických odborníků, kteří se v takovém případě vyslovují pro použití silného negativního podnětu. Stejně tak jako to udělala Alina s Polluxem. Zpravidla to vede také ke krátkodobému úspěchu. Pes je nejistý a nejdříve svého problematického chování zanechá. S postupujícím časem se ale bude znovu postupně pokoušet vrátit se zpět ke svým špatným návykům. Protože si stále ještě pamatuje, jak to bylo zábavné. Astrid, která byla tolik přesvědčena o účinnosti ostnatého obojku, jsme po určité době zase zavolali. Tentokrát to ale znělo docela jinak. Pollux zpočátku pěkně poslouchal - ale pak jednoho dne utekl znovu. Teď už chodí se svojí paničkou jenom na vodítku. Praxe ukázala, že takové chování je normální a ne výjimečné. Jestliže se pes poprvé pokusí o negativní projev nežádoucího chování, pes si ho spojí přímo se svým chováním.- a takový účinek je velmi dlouhodobí. Důvodem je to, že jeho nežádoucí chování dosud nebylo pozitivně posilováno. A psi jednají vždy na základě své „chuti“. Jestliže tedy utéci znamená způsobit si bolest, pes raději zůstane u pánečka. Pokud se u psa již upevnilo nežádoucí chování, jednorázový trest nepomůže.

TRESTAT JE TĚŽKÉ
Účinně trestat je velmi těžké. To ostatně platí také u lidí. Dokonce ani drakonické tresty neodstrašují v dostatečné míře od překročení zákona. Jinak by přece věznice nebyly tak přeplněné. Aby byly tresty účinné, musí splňovat tato pravidla: 1.Trest přijde ihned po provinění. 2. Psovod musí sám zůstat klidný a uvolněný. Vzteku a zlobě se musíme vyhýbat. 3. Jestliže je nutné trestat, je silný a jednorázový trest podstatně účinnější než řada malých podnětů. 4. Trest musí následovat po každém pokusu, ke kterému dojde ve snaze prosadit negativní jednání. V posledním bodu většinou lidé selhávají. Protože pes se svého chování, které ho baví a těší, po jediném trestu většinou nevzdá. Na trestu je problematické to, že se nezaváví žádné náhradní chování. Mnohem účinnější je, pokud trest vykombinujeme s odměnou náhradního chování. Rozhodně tedy ne jen pouhé: „Pes utekl, a tak ho potrestáme,“ ale: „Pes utekl, tak ho potrestáme: pes zůstane v naší blízkosti, tak ho odměníme.“

EXISTUJÍ ALTERNATIVY
Dnes existují inteligentní alternativy k trestům, při nichž uplatňujeme násilí. Problém například je, že pes se naučil táhnout na vodítku. Pak můžeme sáhnout po výchovném postoji nebo ohlávkách Halti. Nebo psovi nabídneme odměnu za správné chování: Jestliže pes na vodítku vyrazí vpřed, majitel se zastaví a psa přiláká pomocí pamlsku ke svému boku. Pak dvojice pokračuje v chůzi, ale majitel se ihned znovu zastaví, jakmile pes opakovaně vyrazí. Zpočátku se klidně může stát, že celá procházka bude dlouhá jen několik málo metrů. Důslednost je však naprosto nezbytná, protože pes se musí naučit, že táhnout na vodítku znamená okamžité zastavení pohybu vpřed: půjde-li ale majiteli při noze, dostane se mu chvály - a vytouženého pohybu vpřed. Jestliže pes utíká, nacvičujeme s ním intenzivněji povel „Down!“ nebo „Lehni!“
Jeden z nejlepších cvičitelů psů, který se věnuje převážně loveckým plemenům, byl toho názoru, že povel „Ke mně! Se zbytečně přeceňuje. Vždyť přece stačí, pokud pes kdykoliv a kdekoliv spolehlivě provede povel „Down!“ A skutečně bylo velmi působivé, když dokázal psa běžícího tryskem na místě zastavit jediným povelem: „Down!“ Povel „Down!“ upevněte za všech myslitelných rozptýlení a rušivých podnětů a posilujte ho silnými pozitivními podněty. Pak budete moci kontrolovat dokonce i lovícího psa. Ten začne ochotně poslouchat, když bude vědět, že po povelu „Down!“ následuje velká odměna.

NEJLEPŠÍ JE VŽDY PREVENCE
V zásadě je nejšetrnější výchovou vždy taková výchova, která inteligentním způsobem zabrání nežádoucímu projevu chování předem. Pes je tedy natolik zaměstnán, že nežádoucí chování se u něj vůbec neprojeví. Pokud by tedy pes měl zůstat sám, musí nepříjemné osamělosti přivykat postupně.
Nejdříve začneme pouhými několika minutami a dobu osamělosti psa postupně prodlužujeme. Během této doby mu nabídneme vhodnou činnost, která odpovídá jeho pudům. Pes například dostane žvýkací hračku nebo míček, ve kterém můžeme ukrýt pamlsek.
Podle možností bychom mu měli raději zamezit v přístupu k cennému čalouněnému nábytku. Tak psa ani nenapadne, že by měl začít ničit byt. Jestliže je pes v noci nečistotný, bývá často úspěšné obstarat si pro psa pokojovou ohrádku. V tomto „pokojovém výběhu“ se psovi připraví přikrývka a polštář. Pes se na noc zavře do ohrádky. Protože psi svůj pelíšek neznečišťují, je vysoce pravděpodobné, že pes vydrží a v noci zůstane čistotný. Pokud se ovšem negativní chování vůbec nevytvoří, nemusíme ho ani později namáhavě odstraňovat.
Zásada nejšetrnější výchovy tedy jednoznačně zní:
„Nejlepší je vždy prevence!“

ZÁSADY ÚČINNÉHO TRESTU
1. Trest přijde ihned po provinění
2. Psovod musí sám zůstat klidný a uvolněný. Vzteku a zlobě se musíme vyhýbat.
3. Jestliže je nutné trestat, je silný a jednorázový trest podstatně účinnější, než řada malých podnětů.
4. Trest musí následovat po každém pokusu, ke kterému dojde ve snaze znovu prosadit negativní jednání.

Vel
Svět psů 7/04