CAVALIER

V oblastech, jako jsou vzdělávání, psychologie dítěte, lékařská věda, byl učiněn obrovský pokrok. Když se však podíváte na většinu kynologických spolků ve Velké Británii, naskytne se vám smutný pohled. Uslyšíte rady a uvidíte metody a techniky výcviku, které se používaly už před mnoha desetiletími. Naštěstí už existují spolky - a přibývá jich - jež se chovají osvíceně, nicméně stále ještě se vyskytuje příliš mnoho instruktorů „staré školy", kteří jsou přesvědčeni, že jejich metody jsou účinné. Doporučují je pořád dokola nehledě na skutečnost, že chování současných domestikovaných psů ovlivňují faktory, jež jejich výcvik není schopen překonat.
Nedávno za mnou přišli klienti, kteří svému psu poskytli výcvikový kurz u soukromého trenéra. Pes byl totiž příliš agresivní vůči ostatním zví¬řatům. Na konci kurzu už dovedl chodit u nohy, na povel sednout a lehnout - dokud neuviděl jiného psa. Pak zapomněl na všechny příkazy a zvíře napadl. Když klienti popisovali svoji zkušenost trenérovi, ten jim poradil, aby v případě, že opět dojde ke rvačce, odvedli psa rovnou domů, zavřeli ho na několik hodin do tmavé komory a ten den ho už nekrmili.
I kdybyste měli jen základní povědomí o výcviku psů, jistě by vás napadlo, že trest uložený s takovou časovou prodlevou od činu, za který je ukládán, nemá žádný pedagogický dopad. Ale tento trenér si docela úspěšně vydělává na živobytí takovými radami.
Taktéž se ke mně donesla historka o trenérovi, jenž byl požádán, aby odnaučil psa chodit do patra. Postupoval tak, že tam psa nechal vyběhnout, pak ho uchopil, zvedl a hodil dolů. Zvíře narazilo hlavou na radiátor a omráčilo se. Tento trenér se chvástá, že jeho metody jsou účinné, protože nikdo za ním opakovaně nepřišel. Na těchto lidech mě nejvíce děsí, že jsou bytostně přesvědčeni, že postupují správně.
Postupy jako z Torna a Jerryho, když si člověk dá tu práci a sleduje je, nejsou zas až tak ojedinělé. Bezpochyby jsem toho slyšel víc než většina lidí: přes padesát pět procent mých klientů vyzkoušelo tradiční postup -šli nejprve za trenérem, než se obrátili na svého veterináře, jenž je poslal za mnou. Nicméně existují i skutečně dobré spolky a dobři trenéři, za kterými bych vás neváhal poslat. Taktéž váš veterinář bude vědět, koho vám může doporučit.
I když užívané metody nejsou tak hloupé jako uvedené příklady, mnoho z tradičních tréninkových postupů může mít na chování psa spíše opačný účinek a nešvar ještě prohloubí. Jako ukázkový příklad si vezměme agresivní chování a podívejme se, jak se obyčejně v kynologickýchspolcích postupuje.
Majitel dostane za úkol posadit psa vedle sebe a přesvědčit se, že má obojek posazen vysoko na krku, téměř až za ušima. Ostatní psi pak před ním promenují. Při každé agresivní reakci je pes potrestán ostrým „Ne!" a rozhodným škubnutím obojkem. Výsledkem obvykle bývá, že pes se bojí projevit agresivní chování, pokud je v kynologickém spolku a má obojek až těsně za ušima. A dále se naučí, že když se v jeho blízkosti objeví jiný pes, bude pravděpodobně potrestán. Tudíž pochopí, že pokud se bude chtít vyhnout trestu, musí se zbavit přítomnosti jiných psů. Výsledek: dobrá sebekontrola v klubu, dvakrát vyšší agresivita mimo něj - tedy naprostý opak záměru.
Podívejme se teď na hloupé a do očí bijící příklady špatné práce soukromých trenérů a návyky, jež psi mohou těmito metodami získat.

Metoda první
Výukový postup Zavřít do temné komory, jednodenní hladovění.
Výsledný efektKdykoliv můj pán otevře dveře komory, musím se snažit utéct.

Metoda druhá
Výukový postup Dovolit psovi jít do patra, pak ho chytit a hodit dolů(nejlépe na radiátor).
Výsledný efektKdykoliv je trenér v domě, nesmím se mu přiblížit. Jestli se tak bude chovat i můj pán, budu se vyhýbat i jemu.
Pokud se tě budou snažit chytit, braň se kousáním.

Takhle bych uvažoval, kdybych byl pes, protože bych neměl ani potuchy, PROČ se mnou zacházejí tímhle způsobem.
Člověk dokáže pochopit, že trest je odpovědí na něco, co mu předchá¬zelo, protože je mu celý život vysvětlováno, že za zločin ho stihne trest.
Psi ale logicky nemyslí, učí se opakovaným zážitkem příjemné a nepří¬jemné zkušenosti, jež následuje do dvou vteřin od konkrétní situace. Jestliže tohle víme, pochopíme proč:
- Metoda trhnutí obojkem posazeným až za ušima, když pes předtím
uposlechl povelu a sedí vedle pána, vede k nenávisti k ostatnímzvířatům.
- U metody první se pes naučí utíkat, kdykoliv jeho majitel otevře dveře komory.
- U metody druhé se pes za určitých okolností naučí chovat nepřátelsky
k lidem, zvlášť cizím, pokud jdou do patra, nebo k vlastním, pokud
se ho pokusí obejmout pažemi.
Teď by nám už mělo být jasné, že problém zastaralých výcvikových metod, jež jsou stále široce užívané, je tento: my víme, co se pokoušíme psa naučit, ale nevíme, zda pes nám rozumí. Tuto otázku bychom si měli položit, než se rozhodneme podstoupit výcvikový program, ať už nám pomoc nabízí kdokoliv.
Dříve než změníme téma, rád bych se zmínil ještě o jednom incidentu, o němž mi kdosi před časem vyprávěl. Týkal se paní, která vlastnila poněkud divokého, ale dobrosrdečného psa. Chtěla ho umět lépe zvládat, zapsala se proto do místního kynologického spolku. Během první návštěvy ji pes odtáhl do haly, kdy převrhl vratký stolek, který byl určen k servírování kávy nebo čaje účastníkům lekcí. Po nehodě nebylo za pár minut ani památky, vše bylo uklizeno, nicméně oba - paní i pes - byli za trest zavřeni do tmavé komory a tam po zbytek lekce ponecháni. Není třeba zdůrazňovat, že na druhou lekci už nepřišli, a ačkoliv musím připustit, že tento příklad je mimořádný, přesto ukazuje, že lidé pasující se na trenéry psů, nemusí jimi ani zdaleka být.

Z knihy: Proč můj pes…?
Napsal: John Fisher
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v r. 2004