CAVALIER

Tempo moderního života je rychlejší a život sám je ve smyslu soutěživosti mnohem náročnější než kdy předtím. Množství příznaků civilizačních chorob je na vzestupu. Jen málokdo pochybuje, že naši miláčci podvědomě slouží jako hromosvod našeho stresu a napětí pramenícího ze životního stylu. Psi jsou zvlášť citliví na naše nálady a emoce, nehledě na to jsou však vždy připraveni nás radostně vítat. Je lékařsky dokázáno, že hlazení našeho domácího mazlíčka zpomaluje tep a snižuje krevní tlak. Krátce řečeno, dnes potřebujeme psy víc než kdykoliv předtím. Ale jsme jim i my dobrými partnery? Má obrovské břemeno, které jsme jim nevědomky naložili na hřbet, vliv na jejich chování?
Dříve než odpovíme, musíme prozkoumat dvě velké neznámé. Za prvé, jsou psi opravdu tak vnímaví na naše emoce? A za druhé, změnil se náš postoj ke psům?

Psi ve vztahu k nám
Jsem si jist, že mnozí z vás četli příběhy o psech, kteří se zachovali, jako by měli nějaký šestý smysl. Hodně z těchto příběhů však přestane znít jako pohádka, když si uvědomíte, že kromě vysoce rozvinutých schopností, jako je čich, sluchový rozsah, skvělé periferní vidění a bleskový pohyb, oplývá pes i dalšími, již ne tak snadno vysvětlitelnými vlastnostmi. Je otázkou, zda se více nevěnovat psí psychice. Ale toto směřování neníprimárním polem mého zájmu. Mě zajímá, jaký vztah má pes k prostředí, ve kterém žije, a jak vidí svoji roli v rodině.
Jestliže jsme schopni ihned po vstupu do místnosti vycítit atmosféru, jaká uvnitř panuje, umí to i pes?
Když rozpoznáme atmosféru, jsme schopni přiměřeně změnit chování; předpokládáme-li, že pes vycítí totéž, jak se s tím vyrovná on?
Moje zkušenost mi prozradila, že pes vidí svou roli v rodině jinak, než ji vnímáme my. Člověk ho považuje za mazlíka, snad za hračku, kdežto on se cítí být pevným členem svazku, jednotky. V pomyslné struktuře takové buňky má každý své odpovídající místo. Když se zeptáme rodiny čítající pět lidí a psa, jak vidí rodinnou hierarchii, všichni lidé rozhodně zařadí psa na šestou pozici. Pes to vnímá stejně jen velice zřídka. Ve většině situací, které musím řešit, se pes považuje za číslo dva nebo tři, v některých případech dokonce za číslo jedna.
Proto mohu rozhodně tvrdit, že pes se považuje za nedílnou součást rodinné jednotky, nikoliv za přívažek. Tak ho vnímáme většinou pouze my. A jako pevná součást rodiny, pohybující se v jejím středu a nikoliv na okraji, se velmi intenzivně účastní každodenního rodinného života, rodinných vztahů. Jen se pozorně podívejte, jak se zvíře cítí být vtaženo do rodinné hádky. V případech, že spory trvají velmi dlouho, byly u psů zaznamenány dokonce velice bizarní projevy chování - kálení na postel, na stůl, na pračku. Když se takhle začne chovat dítě, zcela zákonitě pocho¬píme, že v pozadí stojí psychické problémy, a jako o překot se mu snažíme nějak pomoci. Když se ale podobným způsobem začne chovat pes, okamžitě usoudíme, že je Špatně vycvičený.
Podobný případ jsem nedávno zaznamenal u tříletého bernského salaš¬nického psa jménem Guinness. Žil v dospělém prostředí skládajícím se z otce, matky, jednadvacetileté a devatenáctileté dcery a osmnáctiletého syna. S rodinou byl Guinness od svých osmi týdnů a jako rodinný pes se choval naprosto dokonale. Bez zjevného důvodu začal náhle napadat devatenáctiletou dceru. Situace vyvrcholila tím, že za ní vyběhl po scho¬dech do patra a poměrně těžce jí pokousal lýtko levé nohy. Nebýt toho, že pes ostatní členy rodiny poslouchal, nechal bych Guinnesse utratit.
Když jsem viděl Guinnesse v rodinném prostředí, zcela evidentně se ukázalo, že problém je jen mezi ním a touto dcerou. Když se začala pohybovat nebo mluvit, velice znervózněl, zatímco jinak byl naprosto uvolněný a ke každému - dokonce i ke mně - se choval přátelsky. Díval se po ostatních a zároveň sledoval každý její pohyb. Až po určité době jsem si všiml něčeho, co nebylo zcela normální. V minulosti se něco muselo udát mezi dcerou a matkou. Napětí mezi nimi bylo zjevné z mnoha různých náznaků. Vyhýbaly se přímému očnímu kontaktu, ušklíbaly se, když jedna nebo druhá promluvila, chovaly se odtažitě. Čím více jsem je sledoval, tím zjevnější to bylo.
Někdy mi moje práce velí strkat nos i do věcí, do kterých bych ho raději nestrkal. Protože jsem byl ujištěn, že se doma neodehrávají ani drobné rozmíšky, jež jsou v jiných rodinách běžné, rozhodl jsem se vystopovat nějaký hlubší problém, který by s případem mohl mít souvislost. Stále jsme však hráli jen slovní ping-pong, dokud syn neřekl: „Asi byste mu to měli povědět. Myslím, že stejně už něco tuší."
Tato poznámka nám ušetřila spoustu času. Dcera už několik týdnů chtěla odejít z domova a přestěhovat se k příteli. Matka neměla jejího přítele ráda a nechtěla jí to dovolit - napětí mezi nimi bylo až elektrizující. Guinness zjevně vycítil, že příčinou rodinné disharmonie je dcera, a snažil se dělat to, co si přála udělat matka - zavést pořádek a udržet dceru doma.
Proč si pes myslel, že je to jeho úkol, je zcela jiná věc; o podrobnostech pojednáme ve třetí kapitole. V tomto okamžiku nám postačí, když si uvědomíme, co nám příklad ukazuje - pes se cítí být silně srostlý s domácím prostředím a považuje se za nedílnou součást rodiny. Jelikož my psa bohužel vytěsňujeme za její hranice, za takové chování ho trestáme (a když ohrožuje malé děti, jde sice o smutné, nicméně správné rozhodnutí). Kdybychom se však na věc podívali psíma očima, mnoho podobných problémů by bylo řešitelných.

My ve vztahu ke psům
Mnozí z nás se rozhodli pořídit si psa, protože se stalo módou, aby rodina nějakého měla - jako mazlíčka, hračku. Poslední dobou se však rozšířil trend pořizovat si psa i z vysloveně nevhodných důvodů.
Nedávno mě oslovil pracovně velmi vytížený manželský pár, jenž vlastně psy vůbec neměl rád. Překvapivě chtěli poradit, jaký druh si mají pořídit.
Důvodem byl jejich šestiletý syn, kterého většinou hlídali cizí lidé, pro¬tože vlastní rodiče byli zaneprázdněni. V noci se začal pomočovat a přes den byl téměř nezvladatelný. Jejich lékař jim poradil, aby chlapci pořídili psa, který ho naučí chovat se zodpovědně, a bude mít někoho nebo něco, k čemu se upne. Domníval jsem se, že každému průměrnému rodičov¬skému páru by v tomto okamžiku došlo, že rodič může zastat úlohu psa lépe. Avšak byli tak polapeni vlastním byznysem, že si vůbec nepřipustili, že by měli dítěti věnovat více času.
V tomto ohledu jsem jim pomoc odmítl a naprosto otevřeně vysvětlil, že ačkoliv se většina doktorů domnívá, že psi jako domácí mazlíčci mají vysoký terapeutický význam, rozhodně by neměli přicházet do rodin, které ke psům nemají žádný vztah, a už vůbec by neměli nahrazovat rodičovskou angažovanost. Netřeba dodávat, že si psa pořídili, ale za pár týdnů se ho zbavili, protože se vůči rodičům - nikoliv k dítěti - začal chovat agresivně. Vím docela přesně, jak se pes cítil, a ačkoliv okolnosti jsou velice smutné, považuji za fascinující, jak rychle zvíře pochopilo chlapcovy potlačené agresivní emoce vůči rodičům.
Samozřejmě že okolnosti tohoto případu byly ojedinělé, nicméně používání psů jako náhražky nikoliv. Po dlouhá desetiletí si lidé pořizovali psa podle stejného vzorce: vzali se, měli děti, pořídili si psa. Teprve nedávno se stalo normou, že oba partneři sledují vlastní kariéru; rovnoprávnost, růst životních nákladů, hromadění majetku - to je jen několik důvodů, jež tento trend podporují. Výsledek je pak zřejmý. Změnil se vzorec životního průběhu, který popisuje nakládání se psem: vezmou se (možná), pořídí si psa, mají děti, odloží psa.
Zdá se, že jakmile pár dospěje k rozhodnutí žít společně, je pořízení dětí odloženo na pozdější dobu, protože si každý chce uchovat jistou nezávislost a nadále si budovat vlastní kariéru. A v tomto okamžiku, jako by šlo o jakousi freudovskou podvědomou potřebu sdílet péči o živou bytost, koupí si nebo dostanou psa. Takový pes se stane náhražkou dítěte a není pochyb o tom, že se k němu mí bezdětní klienti chovají naprosto odlišně než lidé, kteří děti mají.
To z nich samozřejmě nedělá špatné majitele - také se chodí poradit o svých problémech s veterinářem, a když potíže neustanou, vyhledají mě. Jakmile jim vysvětlím, že jejich nakládání se psem je kauzální příčinou jeho chování, vyvinou velké úsilí, aby věci napravili, a jsou často úspěšnější než majitelé, které při tom ruší děti. Ačkoliv později, když mají děti i oni, musí čelit novému problému, jak včlenit dítě do zaběhnutého domácí řádu, v němž pes byl až dosud v centru pozornosti a teď je přehlížen. Čerství rodiče si náhle samozřejmě daleko více všímají novinových zpráv, jež popisují mediálně vděčné útoky nebezpečných psů, kteří pokousali dítě. Z pochopitelných důvodů začnou být velmi obezřetní a napětí v rodině stoupá. Každý úkosný pohled psa je mylně vysvětlován a pes se stane předmětem hádek.
Psychologové by pravděpodobně připsali příčinu většiny hádek pocitu ze ztracené svobody, lítosti nad přerušenou, nebo dokonce zničenou kariérou, tlaku nové rodičovské role, poporodní depresi a jiným stresujícím faktorům, které se v takových chvílích objevují. Ať už z jakékoliv příčiny se pes obvykle stane obětním beránkem. Když je pes považován za potencionální zdroj zákeřných útoků proti dítěti, které je čerstvě přineseno domů, a přesto se mu v tomto období podaří u rodiny vydržet, už zřídka překoná stadium, kdy batole začne lézt. Často bývá odložen, a dokonce, i když vzácně, utracen. Možná právě to ukazuje na pocit viny, který v sobě takový majitel chová, protože důvod, proč byl pes odložen, je jiný, než že by byl skutečně nebezpečný.
Takový postup se v poslední době vyskytuje stále častěji, i když ho lidé rozhodně neplánují. Děje se to prostě proto, že společnost a životní zvyky se mění a důsledky změn dopadají i na psy.
Nedávno se semnou radil penzionovaný manželský pár o zvyku jejich psa utéct, kdykoliv je puštěn z vodítka. Šlo o dvouletou fenu bígla z útulku, kterou obstarala paní svému manželovi, když odešel do důchodu. Předtím věnovala spoustu času výběru správného druhu.
Chtěla takového psa, který by příliš nelínal, v bytě se choval poměrně klidně, nebyl příliš velký a byl již zvyklý doma žít. Ani jeden z nich nikdy předtím psa ani žádné jiné domácí zvíře neměl, proto chtěla fenu. Slyšela prý, že je s nimi snazší pořízení než se psy.
Vždy až se špetkou nedůvěry přemýšlím o motivech, které vedou lidi k rozhodnutí mít psa až ve stáří, když předtím o něj nestáli. Chápu, že některé zaměstnané páry chtěly psa vždycky, ale nepořídily si ho, protože by se o něj nemohly přiměřeně starat. Stejně tak chápu, když někdo zamění psa za kočku, protože tak ušetří spoustu času. Jinými slovy, takoví lidé mají předpoklady, že budou umět s živým tvorem žít.
Hlodaly ve mně především dvě otázky: Proč se rozhodli mít zvíře poprvé až v poměrně pokročilém věku? A proč o výběru psanerozhodoval také manžel? Odpověď byla jednoduchá. Muž se už dávno rozhodl, že až půjde do důchodu, koupí si pohodlné pohorky a bude se vydávat na toulky krajinou. Oba si však mysleli, že starší muži potulující se sami po venkově vzbuzují v lidech, a zvláště v mladých dívkách, podezření a snad i strach. Když ovšem takový pán chodí se psem, lidé se ho bát přestanou. Možná se vám to zdá přehnané, ale v jejich úvahách byl velký kus pravdy. Zeptejte se mladého děvčete nebo ženy, co si pomyslí o muži osamoceně kráčejícím parkem a zda se jí uleví, když uvidí, že věnčí psa.
Tento muž však ve skutečnosti žádného psa nechtěl, i když, což mu slouží ke cti, byl na fenku stejně pyšný jako jeho žena. Nicméně nechal výběr na manželce a ta to učinila podle nejlepšího svědomí praktické hospodyně. On se chtěl původně věnovat jiným koníčkům, například golfu nebo zahradě, ale nebyl připraven vlastnit psa. Protože ke psům neměl přirozený vztah, nevěnoval výcviku a tréninku praktických návyků téměř žádnou pozornost - automaticky předpokládal, že fenka bude dělat to, co se jí řekne, protože je už dospělá. Vlastně by to i dělala, kdyby mezi nimi cítila alespoň nějakou vazbu. Nehledě na nedostatky v tréninku, žádný pes se dobrovolně nevrátí k pánovi, který k němu chová podvědomě stejný vztah jako ke svým pohorkám a špacírce. Očekávali, že problém vyřeším stejně snadno, jako jim švec podrazí boty.
Každý trenér, ať už zvířat nebo lidí, potvrdí, že bez vztahu k předmětu svého snažení ničeho nedosáhnete a jen marníte čas. Všechny formy inteligentního života oplývají v nějaké míře rozumem a citem - alespoň v mezích druhu -, ale v případě vztahu člověka a psa existují vysocerozvinuté neviditelné emocionální vazby. I když budete kamuflovat či skrývat city, jež chováte ke svému psu, přirozenou náklonnost předstírat nelze.
Ačkoliv tato slova zní tvrdě, nešlo o lidi bezcitné. Byli jen obětí - a pes především - prostředí, ve kterém žijeme. Jejich rozhodnuti pořídit si psa bylo vedeno čistě praktickými důvody a nikoliv ryzí touhou mít pejska. Z podobných důvodů narážím na problémové psy, které si majitelé pořídili jako hlídače proti zlodějům a násilníkům. Každý by si měl položit otázku, zda má psa proto, aby ho hlídal, chránil a odháněl zločince. Pokud ho nemá z těchto důvodů, měla by následovat další otázka - i přesto ho chci? Když v hloubi duše necítí žádný důvod a přesto psa vlastní, problémy se dřív nebo později stanou nepřekonatelné.
Ve všech takových případech radím majitelům psů, že problém lze překonat, jedině když se jejich vztah se psem stane opravdovým, ale zároveň taktně poznamenávám, že prognóza není příliš optimistická.
Moderní přístup k životu velí získat vše, jak nejrychleji je to možné, a po zbytek života za to platit. V dobách minulých si lidé kupovali jen to, co si mohli dovolit, a spořili na věci, které chtěli. Takový je stav věcí, nejde o kritický komentář, a už vůbec netvrdím, že by to mělo být jinak. Nicméně tlak vyplývající z životního kréda „žij teď, plať potom" s sebou přináší i různé vedlejší příznaky, jež se řetězí. Protože jsme všichni pohlceni osobními ambicemi, starostmi a nejistotami, jak dosáhnout většího a lepšího materiálního zabezpečení, nekomunikujeme spolu tolik jako dřív. Když sedím v tramvaji a dívám se na řidiče aut, jen stěží rozeznám manažera od zedníka. Každý předstírá, že je úspěšný a bohatý, a jediný způsob, jak zjistit, kdo je kdo, spočívá v konverzaci.
Tudíž nalézáme další dva elementární prvky, které nezbytně ovlivňují vztah člověka a psa a odkazují na vliv společenského prostředí: za prvé je nutné vypadat bohatý a za druhé naše základní potřeba vzájemně komu¬nikovat - ačkoliv se bojíme víc než dřív - nevymizela.
Je zcela zřejmé, že si stále víc a víc lidí kupuje psy, kteří odrážejí jejich povahu a životní styl. Dramaticky se zvýšil počet majitelů čistokrevných plemen oproti voříškům. Ve spoustě případů lidé používají psa (a opět podvědomě) jako komunikační kanál, jehož pomocí mohou rozprávět s ostatními. Cestujete-li například metrem sám, nikdo si vás ani nevšimne; cestujete-li se psem, lidé se nejprve začnou obracet k vašemu čtyřnohému příteli a pak i k vám. Konverzace propukne o to rychleji, o co máte neobvyklejší nebo dražší plemeno, protože lidé se budou chtít ujistit, zda uhodli, o jaký druh jde. Jste-li majiteli například barzoje nebo saluky(perského chrta), vyjadřujete zároveň svůj statut. (Dříve než si znepřátelím všechny majitele barzojů a saluk, chtěl bych je ujistit, že nepochybuji, že většina jich má tato plemena především z lásky.)
Problém může představovat i držení psa v domácím prostředí, když plemeno bylo po generace chováno za určitým účelem. Klasickou ukázkou může být stále populárnější border kolie - pravděpodobně nejlepší pastevecký pes na světě a neúnavný pracant. Když ho chováte jako domácího psa a nedostatečně ho zaměstnáváte, začne vás sám přirozeně nahánět a velmi často členy rodiny i jemně kousat. Jeho chování bude považováno za problematické, nebo dokonce agresivní, ale vlastně tomu tak není. Jde jen o projevy.jeho instinktů umocněných jejich nedostatečným naplněním. Pokusy o jejich potlačení jsou jen plýtváním času, danost je geneticky podmíněná. Držení takového psa ve vypulírovaném bytě bude při nedo¬statečném, nebo dokonce žádném výcviku představovat velký problém.
Používání psa jako prostředku pro uspokojování našich komunikačních potřeb; držení psa kvůli vyjádření našeho postavení; držení psa kvůli vlastní bezpečnosti a mnoho dalších špatných důvodů, proč si pořizovat psa, jsou nové okolnosti, které vyplývají z tlaku společenského prostředí a ovlivňují vztahy, které fungovaly po bezpočet generací.
Ani na chvíli nepochybuji, že odpověď na otázku, kterou jsme sipoložili výše - zda extrémní tlak, který přenášíme na naše psy, ovlivňuje jejich chování -, bude kladná. Právě změny, které poslední dobou ve společnosti nastaly, jsou hlavním důvodem, proč se dnes objevila potřeba psích terapeutů. A psům ke škodě se poptávka zvyšuje úměrně stále rychleji se měnícímu životnímu stylu.

Z knihy: Proč můj pes…?
Napsal: John Fisher
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v r. 2004