CAVALIER

Už tři roky jsem šťastnou majitelkou kavalíra king charlese španěla jménem Andy. Je to jeden z mých nejlepších přátel, protože mě nikdy nezradí a když je mi smutno, tak mě dokáže vždycky potěšit. Můj pes je barvy blendhaim a je asi třicet osm centimetrů vysoký...

preklad z anglického originálu (Unnamed Story) - Ing. Lotta Blaškovičová

Přiznávám, že uklízení "není mým koníčkem". Ale přece jenom. Když jsem začala objevovat až metr nad zemí na skříňkách a zdích tu a tam přilepená zrnka rýže, ovesnou vločku či nudličku, začalo mi to vrtat hlavou.

Pátek, 14. září 2001 - USA Znáte-li původ tohoto článku a víte, kdo jej původně publikoval, pošlete mi, prosím, mail. S díky Krtek.

V pozdním odpoledni koncem srpna sluníčko sice hřeje, ale nepálí. Zuby a srdce mi v mých deseti letech dobře slouží, jen ty klouby by měly být trochu ohebnější. Ona sedí ve stínu na lavičce a čte si, já Jí ležím u nohou...

Dle zprávy ČTK uveřejněné v Hospodářských novinách dne 22.3.2001 sazby místních poplatků neporostou, ale návrh nově určuje "např. plátce poplatku ze psa, který by měl hradit jeho chovatel, nikoliv majitel". Přiznávám, že mě sdělení velice zaujalo. Především jako majitelku psa.

Počujem ho! Počujem auto! JEJ auto! A prichádza sem! Och, och, musím bežať dnu a schmatnúť nejaký darček! Musím ju privítať s darčekom! Och, au! - netrafil som schodík. Nevadí, musím sa ponáhľať. Pohnite sa, psie dvierka! Už ide, už ide! Darček, darček, kde..., čo..., oh, ach, och...! Umelohmotná fľaška z ktorej pila - práve na vrchu smetiaka! Och, perfiš. Už ide, už ide! Och, och, och...

Povídání jsme dostali od Jitky Koutné & Arisa a Barona... Již po šesté se sešlo na oblíbených Nočních hrátkách spousta agiliťáckých nadšenců a to nejen z České republiky. Zaběhat si přijeli i závodníci z Polska, Německa a Slovenska. Přibližný počet přihlášených závodníků se pohyboval okolo 150.

Zhruba před pěti lety jsem navštívila se svou, tehdy dvouletou dcerou Lucinkou Mezinárodní výstavu psů v Mladé Boleslavi. Byly jsme nadšené obě dvě. Ta atmosféra a těch pejsků ! Náhoda tomu chtěla a my jsme se zastavily zrovna u kruhu s kavalíry...

Jsou i těžké chvíle v životě lidském! Nemyslím si, ze by si kdokoliv z vás nikdy jen nepomyslel na tuto větu. Případně podobnou. Já si ji opakuji poměrně často a díky její časté frekvenci začíná pomalu ztrácet na své útěšnosti! Zkrátka - nevím. Jsem smolař, či přitahuji prekérní situace? Možná obé. Skutečnost je taková, ze mi nezbývá, nez se se svým "nadáním" pomalu smiřovat. Už to asi lepší nebude.

Vloni jsme čekali první psí mimina od naší téměř dvouleté fenky kinga. Krytí se uskutečnilo u zkušeného pána a šikovného pejska, kterému vůbec nevadilo, že naše dcera den předtím nastříkala fenku v "dobré víře" sprejem, aby nepřitahovala pejsky a měla s ní klidnou procházku.

Naše rodina bydlela spokojeně v paneláku a zastávala názor, že lidé, kteří chovají doma psy, jsou nejen blázni, ale i tyrani, protože pes se prostě v bytě trápí a basta.

Jako naprosto typicky zvířectvem střelení jsme prošli několika fázemi zahrnujícími drobné hlodavce, okrasné ptactvo (hmyz naštěstí nikomu z nás k srdci příliš nepřirostl) a zejména pak dlouhodobou fází akvaristickou, která na rozdíl od předchozích přetrváva. Nebo spíš - stejně jako pejskařství - pomalu roste.

Na začátku července jsme s Ludvíkem potkali milého jorkšírka. Jmenoval se Roxi. Pejsci si hned padli do oka - na první pohled. Rituálně se očichali a začali si hrát. Packami se objímali, poskakovali a tahali se za uši. Ludva si dokonce nechal Roxiho skákat na svá záda...