CAVALIER

Ne, ne , ne! Žádný další pes do bytu, copak jste se všichni zbláznili?“ Stojím nad mojí povedenou rodinou, kterou jsem přistihla v důvěrném rozhovoru o osudu našich dvou zbylých štěňátek. Ze všech nám doma zůstali Muf a Kafíčko, miminka nádherná a vymazlená, po kterých je sice sem tam poptávka, ale nikdo ze zájemců se nám nezdá být vhodný. A oni tu mluví o tom, že si je necháme, šílenci!

Když byl naší psí rodince měsíc, odstěhovala jsem se s dětmi a celou tou menažérií na chatu. Ohrádka udělaná z rozložené kartónové krabice jim už byla malá a náš okobercovaný byt se pro volný pohyb šesti štěňátek opravdu nehodil. Nechtěla jsem, aby se u nich zrušil jejich vrozený smysl pro čistotu – žádný pes si dobrovolně neznečistí pelech, to jen hloupí lidé mu v tom brání a pak se zlobí, že štěně dělá ještě v roce loužičky v pokoji; tak jsem vymyslela, jak to bude pro nás, ale hlavně pro malé vanilky nejlepší.

Nikdy v životě bych si nepomyslela, že se ze mě stane „paní chovatelka“. Přijde mi to jako včera, kdy jsme si odváželi malou Tofi Fee od Králů a dnes se sama skláním nad bednou s tím pištícím nadělením a zkušeně přerovnávám miminka u fenčina bříška.

„A pak jim všichni tleskali,“ dořekla jsem a zálibně jsem pohlédla na zlatý pohár, plechovou skleničku, jak říkal Honzík, který jsme měli vystavený na poličce v obýváku. Lucka už před chvílí přestala hladit Tofínku a Martin dokonce odložil noviny, jak je moje vyprávění zaujalo; jen Honza, čelo nakrčené soustředěním, přidával do kolejek novou výhybku a nějaké líčení výstavy ho vůbec nezajímalo.

Pozorovala jsem Honzíka, jak cupitá po cestičce v parku s Tofinkou na vodítku. Malá šla měkkým, skoro kočičím krokem a neustále sledovala Honzovu pravou ruku, ve které držel piškot.

Soutěží Dítě a pes byl zahájeno finále. Tedy napřed jsme se dívali na tanec se psem, ale protože jsem v Praze viděla ty nejlepší z nejlepších, nějak zvlášť mě tohle představení nezaujalo. Pejsek příliš soustředěný nebyl, každou chvíli utekl za kruh a ta slečna, co s ním tančila, se po koberci motala úplně mimo rytmus rokenrolu, který si k vystoupení vybrala. Tak jsem toho využila a napsala Martinovi a Lucce textovku, jak pěkně jsme dopadli.

Stála jsem před nádražím a odhadovala, který člověk je pan Šmejkal. Bude určitě nějaký divný, protože místo do parku, kam chodíme na procházky, si nás pozval na vlakové nádraží. Tofínka mi předpisově seděla u levé nohy a pomáhala mi hledat pana Výstavního Jedničku nosem. Poznala ho dřív než já, protože než jsem mu stačila podat ruku, už mu olizovala nos. I z něho, jako ze všech milých chlapů, byla nadšená.

Že budeme muset s Tofčou na výstavu jsem věděla už od té chvíle, kdy byl její chovatel, pan Král, u nás na první návštěvě. To ovšem neznamenalo, že jsem z toho byla kdovíjak nadšená

To nám to uteklo. Mám dojem, že je u nás Tofinka teprve chvilku, jenže je jí rok a z baculatého štěňátka je najednou štíhlá psí slečna s bystrýma černýma očima a zvědavým nosem.

Sportovní hala ztichla. Do středu taneční plochy se opřel kužel světla a ozářil Lucku s Tofinkou. Stály tam v tichém soustředění a jen já jsem si patrně všimla, že dcera nervózně žmoulá v prstech malou žlutou hračku a fence se chvěje sval na zadní noze. Ještě pár vteřin na sebe fascinovaně zíraly, ale pak se ozvaly první takty hudby a moje holky to rozbalily.

Na tanec se psem jsme se do Prahy nakonec vydaly jen my tři holky. Martin s Honzíkem odjeli na chatu (malou chvíli jsem jim záviděla) a Lucka, já a Tofča jsme plánovaly odjet na soutěž vlakem. Přespíme u známých, v sobotu pocouráme po Hradčanech (tam už jsem nebyla snad dvacet let) a v neděli ráno… Snad to ustojím. Už zase se mi třepou kolena, stačí si představit ty moje dvě holky, jak tam jsou samotné a takové malé…

„Lucinko, nech laskavě toho trdlování a jdi pověsit prádlo na dvorek. Tak slyšíš?“ Neslyší. Už zase neslyší. V jejím mikropokojíku duní hudba a Lucka se zmítá na koberci v nějakém temném rytmu.

Konečně jsme se dočkali. Fenka u Králů porodila před měsícem pět potomků a my se můžeme přijít podívat a hlavně si vybrat, protože jsou mezi nimi hned dva psí chlapečci...

Rasu bychom tedy měli; a že by to měl být raději pejsek než fenka, tak na tom jsme se shodli také – vlastní štěňátka rozhodně neplánujeme. Chceme kamaráda pro děti a společníka pro celou rodinu... (Hlavně někoho, kdo mě bude poslouchat, nebude odmlouvat a bude se se mnou mazlit.

„Proč mě tu nikdo neposlouchá? Slyšíte? Přestaňte se hádat, ale hned!“ Lucka naposledy blýskla očima a Martin vrazil zaťaté pěsti do kapes. Do jejich zuřivé debaty jsem vstoupila právě včas; manžel už měl na krku naběhlé žíly a dcera rudé fleky. Mají vzácně stejnou povahu a když na sebe narazí, duní to celým bytem. Důvodem dnešního sporu byl, jak také jinak, zase pes.

Pes na zkoušku „Ne, ne, ne! Žádný pes do bytu.“ Ke štěstí mi stačily strašilky. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsem v prosinci lítala okolo řeky a hledala zelené lupení. A rybičky, které se množily jako vzteklé, takže se akvárko podobalo nudlové polévce… a křeček. Ten utekl a uhnízdil se za nerozebratelnou stěnou v obýváku…