CAVALIER

No, to jsem zvědav, říkal jsem si. Když jsme vlezli do auta, zavíraly se mi oči. Cesta byla opravdu nějak dlouhá. Po vystoupení z vozu páníček někam odjel: vrrrr, haf haf haf.... Musel jsem křičet na celé kolo. Páníček pryč a tady je to samý pes. Jú, ten je veliký, hm, nechal se očichat a pozdravili jsme se. Nebude to tak zlý, pomyslel jsem si. Všichni jsou přátelští. A páníček už je tu.

Cestou k nějakému domu jsem chtěl zdravit všechny, co tu byli, ale páníčci pospíchali. Konečně jsme se usadili. Hned jsem se napil vody. Ta zvláštní vůně, co je ve vzduchu, je vzrušující. Nasával jsem ji z plných plic. Také jsem se snažil, jako slušný hafan zdravit všechny okolo stojící, sedící a jdoucí lidičky i pejsky. Páníčci často na mě mluvili, že si mě bude prohlížet nějaká paní a že ji musím ukázat svoje zoubky, že si ráda pejsky prohlíží a nemám se bát. Dlouho jsem nevěděl, proč to říkají, ale pak jsem to poznal. Vzali mě na řemínku, pardon, na výstavním vodítku, koupeným za tímto účelem, za nějaký natažený pásek, či provaz, nevím, říkali, že je to výstavní kruh. Tam jsem chodil, chvílemi běhal dokola ještě s ostatními pejsky. Pak jsme se zastavili a chvíli čekali. Paní, co si nás prohlížela, chodila okolo nás. Potom jsme se jí jeden po druhém ukázali na stole, kam nás páníčkové nebo paničky zvedali. Rozhodčí, tak se ta paní asi jmenovala, nás osahávala a opravdu nám všem koukala na zoubky. Potom jsme si museli všichni stoupnout v kruhu a položili před nás nějakou ceduli a lidi tleskali.

Já nevím, co je na tom zvláštního - ukázat, jak umíme s páníčkama chodit na vodítku. Ale když to dělá lidičkám radost, proč jim to neukázat. Dostával jsem samé dobrůtky během celé té doby. Škoda jen, že jich bylo málo. Chtěl bych vědět, kam chodí lidé ukazovat jak se naučili běhat a stát na stole a nechat si prohlížet své zoubky. Rád bych se šel také podívat, jestli páníčkové za to dostanou také nějakou tu medaili. Když mi ji ukázali, nic mi to neříkalo, je to studený a ani se to nedá sníst. Tak proč mají všichni z toho takovou radost?

Přesto všechno je to celý docela zábava. Nemohl jsem vůbec spát jako někteří pejsani. Určitě bych něco propásl a neviděl bych na ostatní v kruhu. A ty psí dámy a slečny…..…. Nejhezčí byly blenheimky, mohl jsem si za nimi ukroutit krk. Také se mi líbil veterán, byl to tricolór jako já. Chtěl bych tak jednou vypadat. Vznešeně a důstojně kráčet…… Snažil jsem se ho též pozdravit, ale přešli s páníčkem rychle kolem nás, alespoň jsem se za ním díval.

Při cestě domů jsem v autě usnul. A doma? Spal jsem jako štěně. Nevěříte? Tolik práce mi dalo neusnout po celý den, aby mi nic neušlo. Zkuste si to někdy.

Všechny Vás zdravím: haf, haf a mějte se rádi.

Váš Ludvík a jeho panička Janka